Dárkové, reklamní a úklidové třeštění na jedné straně, na druhé fráze a někdy i upřímně myšlené řeči o lásce, světle a vzájemné blízkosti. Ačkoli pěknou řádku let v zájmu zachování zdravého rozumu nevěnuji příliš pozornosti vánočním atakům, stejně mě v určité míře dostihnou.

Ne že bych nesouzněl s poselstvím zrození světla, jen se mi současné většinové pojetí Vánoc jeví příliš úzké. Asi nebudu s podobnými pocity sám. Přitom Vánoce tají skutečně hluboké obrazy, a to nejen ty vyzdvihované a proklamované.

Náš život se odehrává v cyklech, rytmech, není to pouhá lineární úsečka od zrození do smrti. I uprostřed měst a výdobytků techniky jsme stále dětmi přírody a příroda je odrazem sil skrytých za viditelným světem. Naše lidské bytí také není jen to, co můžeme vidět a co umíme pojmenovat. Odmysleme si klišé, slogany a stokrát opakované fráze odříkávané školenými uklidňujícími hlasy. O čem k nám hovoří vánoční příběh a slunovratový čas?

Rytmy naší duše

V příběhu o zrození Ježíše můžeme kromě vyzdvihovaného happyendu vidět i nebezpečí, strach o život, pronásledování, hlubokou nejistotu, útěk tmou z rodného domu do neznáma. Zároveň jsou Vánoce čas slunovratu, období krátkých pošmourných dnů a dlouhých nocí, čas plískanic a rozmazané hranice mezi světlem a stínem.

Tři králové mohou následovat hvězdu pouze v noci. Ve dne ji nevidí.

Snažíme se zahnat tmu tisíci žárovkami, monitory, neony, prací a zábavou, ale rytmy duše pulsují svým tempem. Táhnou do hlubin. Slyšíme spoustu variací na zrození světla, zrození božího syna. Ale odkud se světlo rodí? Ze tmy, z temnoty. O této temnotě se skoro nemluví. Nikdo o ní nechce příliš vědět. Protože se jedná také o temnotu uvnitř nás, o to neznámé a často děsivé. Raději mluvíme o lásce a lidské vzájemnosti. Zlé a cizí je přece tam, venku.

Pohanský svátek slunovratu křesťané překryli oslavou narození Spasitele. I tak v něm tyto prastaré obrazy vidíme – Ježíš je popisován jako světlo světa, které se rodí z temnot. Temnou nocí putují tři mágové následující hvězdu. Ve dne ji nemohou vidět, nevědí, kudy jít. Jen ve tmě mohou pokračovat dál.

Stejně tak v naší duši mohou někdy přijít a opravdu přicházejí období temnot. Táhne nás to do vnitřních jeskyní, které bychom raději ani vidět nechtěli. Mohou se objevit stavy plné úzkostí, strachů a děsů, můžeme se cítit obklopeni zlem, mít zvláštní pocity nebo představy, které nás mohou přivádět k zoufalství. Můžeme se setkávat s temnou stránkou bytí. V rytmu našeho života se mohou, věrny přírodním rytmům, takové chvíle objevovat právě v čase slunovratovém. V mnohem silnější míře však mohou přijít zejména v obdobích náročných osobních krizí či vnějších změn.

Tmavou nocí…

Bolest a trápení máme tendenci chápat jako něco patologického. Vezmeme si prášek, vyrazíme za zábavou, nemocné odložíme do nemocnic a staré do starobinců. Naše doba se svým důrazem na růst, úspěch a pozitivno zdůrazňuje nutnost být stále aktivní, svěží a zdraví. Strasti nemají v takovém obrazu místo – přesto však neztrácejí svůj smysl. Někdy právě skrze utrpení můžeme vnitřně růst. Světlo se leckdy rodí právě ze tmy, z temnoty, často z bolesti, úzkosti, strachu.

Vánoční příběh hovoří o mystériu narození světla z temnot, které ovšem přichází až po prožitém utrpení.

Vánoční čas a příběh mluví jazykem, který má někdy velmi daleko od jásavosti rolniček, reklamních spotů a mašlí na dárcích. Mluví o nejistotě a nestálosti, v níž každý den žijeme. Nechceme si je příliš připouštět, necháváme se uspávat v kratochvílích či velmi vážně se tvářících povinnostech. Vánoční příběh mluví o tom, že zkrátka a dobře jen skrze vzájemnou podporu a pomoc můžeme této nejistotě, tmě a nebezpečí čelit. Že snad opravdu nežijeme pouze pro sebe a za sebe, svou rodinu, pár blízkých. Hovoří o mystériu narození světla z temnot, které ovšem přichází až po prožitém utrpení.

Pokud se do tohoto příběhu zaposloucháme a necháme jej rozehrát struny v našem nitru, může se v nás otevřít schopnost sounáležitosti, soucitu a pomoci utlačovaným a trpícím, schopnost nezištného obdarovávání, péče a laskavosti. Tento příběh hovoří o bytostné a stále aktuální touze následovat hvězdu – hlas svého srdce i přes nebezpečí, které tato pouť může přinést, nebo neméně aktuálně o tyranech, vládcích a politicích, kteří se drží moci za jakoukoli cenu.

… k novému dni

Zapalujeme vánoční svíce, abychom odehnali temnotu. Možná je zkusme použít i k tomu, abychom temnotu nahlédli, pomalounku, krok za krůčkem, abychom jemně osahávali i divné, bolestivé či děsivé pocity. Pokud je jich příliš a moc bolí a děsí, neváhejme požádat o pomoc zkušené průvodce, kteří se sami plně dotkli vlastních hlubin.

Vnitřní rytmy pulsují svým vlastním tempem, nezávisle na našem přání, na tom, jak se nám to právě hodí. Třeba nás svou silou ohromí nebo dokonce ochromí. Někdy kráčíme tmou a je to příliš dlouhé a příliš děsivé. Ale je tu světlo, i když jej třeba narozdíl od tří králů zrovna nevidíme. Je to naděje. Naděje, že to celé má nějaký, i když zatím možná neznámý, smysl. Možná i takový, který slovy nesdělíme. Světlo se rodí ze tmy a tma jej nepohltí. Světlo vědomí, které ví o své záři i své temnotě.