Za všechno můžou rodiče

Spousta rodičů si klade otázku, jak dětem poskytnout tu nejlepší péči a nejcitlivější výchovu. Neustále dnes slyšíme o tom, jak zásadní vliv na dítě mají rodiče a kolik potíží může v budoucnu způsobit takzvané dysfunkční rodinné prostředí. Mně samotné při tom termínu vstávají vlasy hrůzou a v hlavě se roztáčí úzkostné myšlenky: Nejsem náhodou sama z dysfunkční rodiny? Nepředávám svým dětem špatné vzorce? Jak moc své děti nevědomě poškozuji? Možná to znáte sami. Pokud ano, tak je tento článek pro vás, a rovnou vás mohu uklidnit – skutečně dysfunkční rodiče nečtou psychologické články, nepřemýšlí o výchově a často postrádají schopnost sebereflexe.

O psychologii se zajímají rodiče hledající, tápající, nebo dokonce bezradní. Možná, že zrovna jejich dítě celé noci místo spaní pláče, předškolák se stále ještě počůrává, školák má před tabulí záchvaty paniky, puberťačka se řeže… něco je zkrátka špatně. Takoví rodiče hledají příčiny a řešení – v článcích, knihách, podcastech, ti odhodlanější pak osobně u pediatrů, psychologů, psychiatrů.

A všude tam se dozvídají, jak velký mají vliv na to, aby z jejich dítěte rostl fyzicky i psychicky zdravý jedinec. Ke strachu o dítě se tak přidává i jakýsi strach ze sebe: „S mým dítětem je něco v nepořádku a je to moje vina. Jako rodič selhávám.“ Sama jsem rodičem a také s rodiči pracuji. A mám dojem, že se jako rodiče cítíme nekompetentně občas všichni.

Ve snaze být co nejlepšími rodiči se často obracíme do své vlastní minulosti a reflektujeme chyby našich rodičů. Jsme odhodlaní je neopakovat a mnohým se to i daří – jenže tím nevyhnutelně děláme zase „chyby“ jiné. Chyby v uvozovkách: určovat, co je ve výchově správně a co špatně, je jako chtít, aby jedny šaty padly všem. I když se nás současné trendy a společenské tlaky snaží přesvědčit o opaku, univerzální návod na správný přístup k dětem neexistuje, protože nejsme stejní.

A v tom se skrývá úleva: tam, kde není jasně dané správně a špatně, nemůžou být ani jedničky a pětky, takže o co nejlepší výsledky v případě výchovy nelze usilovat. Není, kdo by to objektivně posoudil. Pokud ale sami sebe jako rodiče posuzujeme, znamená to, že nad sebou přemýšlíme. Což samo o sobě znamená, že blaho našich dětí a náš vztah k nim jsou pro nás důležité. Takže to s námi asi nebude zas tak špatné. Nebo ano?

Jak moc špatnými rodiči jste?

Psychoanalytik Donald Winnicott přišel s konceptem dost dobrého rodičovství. Přinesl poznatek, že dítě potřebuje od rodičů více pozitivních než negativních reakcí, ale i ty negativní mají ve vývoji své místo.

Zamysleme se nad tím, kolik reakcí během jednoho dne vůči našemu dítěti je pozitivních a negativních. Každý máme někdy den blbec a jindy zase dny zalité sluncem, tak vezměme nějaký obyčejný, průměrný den.

Toto mentální cvičení často provádím s klientkami – maminkami v psychoterapii a společně zjišťujeme, že máme tendenci přičítat mnohem větší váhu negativním reakcím, kterých je obvykle výrazně méně než těch pozitivních. Své pozitivní reakce, jako je oceňování, povzbuzování, utěšování, naslouchání, úsměvy, zájem, společná hra, pohádka, povídání, ale i „pouhé“ starání se o základní potřeby dítěte (aby se dobře vyspalo, najedlo, bylo v teple a v bezpečí), bereme jako samozřejmost, přestože jsou děti, kterým se toho nedostává.

Pozitivní reakce si zkrátka často vůbec neuvědomujeme, nebo si je hlavě jen tak bez povšimnutí odškrtneme, aniž bychom se za ně patřičně ocenili. Zato ty negativní v hlavě často omíláme, nechceme je pustit, lepíme na ně hodnocení. Vyčítáme si, že jsme se na dítě nelaskavě utrhli, když nás tlačil čas, nebo jsme dost rychle neporozuměli, kvůli čemu pláče.

Tak vznikají pocity selhání, vedoucí klidně až k obavě, že jsme dysfunkční rodiče. Jedná se o běžnou kognitivní chybu: lidově řečeno „děláme z komára velblouda“. Je to proto, že naše psychika dá spíš na emoce než na rozum – jakmile se nějakou myšlenkou opakovaně zabýváme, dospějeme k závěru, že je nejspíš důležitá. Statisticky přitom nejspíš budou i u vás převládat ty pozitivní reakce, jenom je tolik neřešíte.

Jak se jako rodiče chováme k sobě?

Zkuste se teď na chvíli zastavit a zrekapitulovat si posledních pár dní s dětmi. Možná vám jako první vyvstanou situace a věty, které byste radši zapomněli. Třeba jak vám z úst vypadlo:

• „Začni se už chovat normálně!“
• „Tohle slušná holka nedělá.“
• „Nebreč už, jsi už přece velkej kluk!“
• „Podívej, jak to Aničce jde, a to je o dva roky mladší!
• „My jsme žádné tablety nepotřebovali, lítali jsme venku!“

Darujte předplatné

Koupit

Je v nich často kritika, srovnávání, shazování. Možná jste chytli dítě za límec v obchodě, protože překáželo v cestě staršímu pánovi, a ono se rozplakalo. Nebo jste už potřetí v týdnu přijeli pozdě do školky, celí zpocení táhli kluka za sebou, naštvaně jste mu narvali papučky a ani jste mu nestihli dát pusu. Nebo jste se zase rozkřičeli na dceru a vyházeli jí všecko oblečení ze skříně, načež vás po zbytek týdne úspěšně ignorovala.

Když si podobné momenty uvědomíme, dost pravděpodobně kritika, srovnávání a shazování pokračují dál, tentokrát ale směrem k nám samým:

• „Jsem úplně stejná jako moje matka.“
• „Jsem absolutně neschopná své dítě nějak normálně motivovat.“
• „Správný táta nikdy takhle sprostě nenadává.“
• „U sousedů se nikdy nekřičí, u nás je řev pořád.“

Co říká ten kritický hlas vám? A jak vám v tom je? Obvykle přemýšlíme spíš nad tím, jak v tom asi je našim dětem. Chceme s nimi zacházet citlivě. Víme ale, že nejintenzivnější kanál učení je nápodoba. Když kritizujeme, srovnáváme, shazujeme sami sebe, učíme děti, aby to dělaly taky. Změnit tento návyk je těžké, protože jsme si ho my sami dávno a důkladně osvojili – vlivem prostředí, ve kterém jsme vyrostli, a zkušeností, které jsme si nějak vyhodnotili. Je to taková vyjetá dráha v nás. Stejně jako jsme zvyklí nějak chodit nebo mluvit, jsme zvyklí nějak přemýšlet a reagovat.

Změna začíná tehdy, když si to uvědomíme. Když jsme přítomní a přistihneme sami sebe, že říkáme nebo si myslíme něco, co vlastně není tak úplně naše. Pak už je jen krůček k tomu dát sami sobě ve všem tom negativním sebehodnocení trošku přijetí a laskavosti. Někdy to ale není krůček, spíš mílový krok.

Odpouštíme dětem. Odpouštíme sobě?

Každý máme v životě nejen špatné dny, ale i špatná období. Mohou být dlouhá a tak těžká, že je stěží dokážeme sami unést. Někdo nebo něco nám hodí do života pořádnou nálož a my se vnitřně rozkládáme…, ale máme tu děti, kvůli kterým musíme držet pohromadě. Potřebují nás. Snažíme se. Ale někdy prostě nestačí síly. A nikdo nemusí zvládnout vše, ani rodič ne! I rodič má právo něco postrádat, nevědět, zoufat si, plakat. A dítě je u toho s ním.

Někdy je takovou „bombou“ samo narození dítěte. Až každá pátá čerstvá maminka se propadá do psychických potíží. Jindy jsou to partnerské a rodinné krize, sociální nouze, zdravotní komplikace nebo cokoli jiného, na co se nedá připravit a na co není návod. Ta nejtěžší období potřebujeme ustát, nějak přežít. A nebýt na ně sami. Sdílet, říct si o pomoc, být spolu.

Tím základním, co dětem dáváme, je naše blízkost. Často stačí. A pokud i ta musí být z nějakého důvodu přerušena, dá se znovu navázat. Každý vztah lze napravit a nikdy na to není pozdě. A děláme to nejlépe, když zároveň napravujeme i vztah k sobě samým. Zní to hezky, ale dělá se to těžce, protože ten kritický hlas mívá hodně velkou sílu. Snaží se nás přesvědčit, že když se nám něco nepovedlo, jsme ti nejhorší na světě.

Jsem tu s tebou

Pamatujete si na své první pocity viny? Zkuste si vybavit nějakou vzpomínku. Ta moje je, jak jsem ve školce neodolala a vzala kamarádce přívěsek, který jsem strašně moc chtěla. Jenže když jsem si ho schovala do kapsy, začala jsem se cítit divně. Bušilo mi srdíčko a bylo těžké si s kamarádkou povídat. Pořád jsem na ten přívěsek myslela, jako by mě pálil. A pak se stala ještě horší věc – paní učitelka zjistila, že jsem ho vzala, a řekla to mamince.

Nejraději bych v tu chvíli byla neviditelná, na maminku se nešlo podívat. Na něco se mě ptala, ale já jsem ji nedokázala poslouchat. Cítila jsem velkou tíhu, až to bolelo. Bylo mi horko a nepříjemně v celém těle. A měla jsem strach. Že se máma bude zlobit. Že mě už nebude mít ráda. Že přijdu o svou kamarádku. Uf. Au.

Co bych v tu chvíli potřebovala slyšet? Možná něco jako: „Vidím na tobě, jak tě to trápí.“ Hlavně bych chtěla nebýt sama. Taky možná obejmout, jít spolu ven, zahrát si doma deskovou hru. Přívěsek jsem vrátila, kamarádce se omluvila, řekla jsem mamince, jak mě to mrzí…, ale stejně jsem se pořád cítila špatně. Potřebovala jsem přijetí a blízkost, abych věděla, že jsem sice udělala hloupost, ale nejsem kvůli tomu zavržená. A něco velmi podobného bych potřebovala i dnes, když cítím, že jsem něco pokazila.

Jsme v tom spolu

I když jsme dávno dospělí, tohle se nemění. A můžeme to dětem přiznat. Můžeme spolu s dětmi těžké chvíle otevřeně prožívat. Můžeme říkat nahlas je mi líto, vyčítám si, bojím se, zlobím se… Není to optimistické, příjemné ani snadné, ale je to pravdivé.

Někdy se v roli rodičů tak moc snažíme, že dětem nechceme umožnit nic bolavého. Z obavy, aby se netrápily, jim malujeme život na růžovo. A tak se může stát, že je zapomeneme zdravě frustrovat, zvyšovat jejich adaptabilitu na výzvy, které je nutně čekají. Připravovat je na život, jaký skutečně je.

Děti to zkrátka někdy mají a budou mít těžké stejně jako my. A je to v pořádku. Jako se vyvíjejí děti, vyvíjíme se i my dospělí. Je to náš společný proces: učíme se nejen chodit, ale i padat. Každý pád nás učí vstávat, balancovat, natáhnout ruku, někoho nebo něčeho se přidržet…, lépe se starat – o sebe navzájem i o sebe samé.