Začněte měnit vztah sami

Každý máme většinou přirozenou tendenci se klonit k jedné straně, mě nevyjímaje. A dělám to moc ráda. Je to přece moje kamarádka! Přeju jí jen to nejlepší. I tak mi v uších zní: „kolegyně, hlavně nepodlehnout protipřenosu…“ Ano, v terapii je to jinak.

Když terapeut naslouchá steskům druhých, musí si uvědomit, že to, co se děje v jejich vztahu, se neděje jen tak. Získám‑li od jedné strany informaci, že ten druhý se ho snaží skrytě manipulovat, aby prosadil svůj názor, své potřeby, je potřeba zbystřit. Domnívám se, a možná bude někdo protestovat, že manipulace jako taková neexistuje. Nikdy není oběť bez tyrana, manipulátor bez manipulovatelného, ale vždy jde o jejich vzájemnou interakci, kde probíhá tato jejich hra.

Kdybych řekla: prosím vás, pane, vy jste ten špatnej, protože tady paní manipulujete, vstoupila bych do jejich černobílého vidění světa, že toto je dobré a toto dobré není. Každý z nich to má jinak. Každý z nich potřebu toho druhého nejspíš odtlačuje. Jejich problém bude právě v tomto odlišném vidění světa.

Je pravda, že určití lidé ve vztazích fungují tak, že jejich hlavním motivem je mít s druhým navrch. Bojí se, že když navrch mít nebudou, druhý je převálcuje, zneužije, tak jak to zažili někdy v minulosti. Fungují‑li tak oba dva, je jasné, že nelze vytvořit podmínky k tomu, aby se oba cítili dobře. Ne všechno jde změnit, ne všechno jde zlepšit. Obzvlášť když k tomu není dobrá vůle. Výsledkem terapie pak může být i spokojený rozchod.

Na druhou stranu jsou ale situace, kdy lidé příliš brzy přecházejí do přesvědčení, že ten druhý je prostě špatný a měl by se změnit jenom proto, že nechce dělat to, co oni chtějí a potřebují. Stačí nějaká nedorozumění, nepochopení, odmítnutí a šup… Měl by si s tím zajít do terapie…

Ten druhý má v rukou moje štěstí

Chybou číslo jedna je, že vstupujeme do vztahu s velkým očekáváním. Konečně budeme milováni, jak bychom potřebovali. Díky druhému vyléčíme svá zranění z minulosti. Už nás nebude nikdo kritizovat, ponižovat, odmítat. Druhý nás bude vždy respektovat, chválit a obdivovat.

S tímto velkým očekáváním vzniká zároveň jakýsi zvláštní pocit bezmoci. Čekáme na něco, nad čímž nemáme žádnou moc. Čekáme, že ten druhý naši situaci vyřeší, abychom mohli být šťastni. Zalepí naše rány a my se staneme lepšími lidmi. Ve chvíli, kdy se mu to přestává dařit, jsme naštvaní nebo smutní z toho, co ten druhý mohl, ale neudělal.

• Příkladem může být Roman, který přestává cítit, že ho Pavla přitahuje. Tuto skutečnost jen konstatuje. Tak to prostě je. Jeho přítelkyně by měla udělat něco pro to, aby se mu touha vrátila. Asi by měla zhubnout, být svůdnější…
• Petra se zase v poslední době necítí dobře. Musí se hodně učit. Má před zkouškami. Její přítel dnes odpoledne nezavolal, jak slíbil. Večer, když se vidí, pláče a vyčítá, jak jí ubližuje… potřebovala by, aby o ni více pečoval.

Vztah jako bezpečné prostředí

Asi by na tom nebylo nic tak strašného, je ale dobré si uvědomit, že ten druhý není ve vztahu tím dobrým rodičem, který nám bude plnit všechny naše potřeby. Nebude ani naplňovat prázdná místa po tom, co jsme kdysi nedostali. I on přichází se svými zraněními. Jsme na tom oba stejně. Druhý není hned špatný, když nemůže nebo nechce tyto potřeby naplňovat.

Může v sobě ale najít pozitivní potenciál, a to díky bezpečí a přijetí, které mu dáte vy. I vy, díky jeho schopnosti vám poskytnout bezpečí, můžete rozvinout ten svůj. A právě v tomto bezpečném prostředí se můžete postupně stát tím, kým potřebujete. Ve chvíli, kdy druhého tlačíme do kouta, aby se se choval tak, jak bychom potřebovali, mu nedáváme prostor, aby se mohl nějak smysluplně rozvinout. Jsme jako jeho matka/otec, před kterými je tím malým klukem/holkou.

Často samozřejmě slýchám: Ale proč se mám k ní/k němu chovat slušně, když mě on/a neustále zraňuje? Rozčiluje mě. Leze mi na nervy. Proč bych měl/a brát v potaz jeho/její zranění?

Jde o naši volbu. Domnívám se, že nejsme oběťmi našich vlastních emocí. Mohu se samozřejmě rozčilovat, že se doma jenom válí, nic nedělá, nic neopraví,… a nebo budu celou situaci vnímat tak, že záleží jenom na mně, jak se budu cítit.

Studentka Petra, která se přes den pořád učí, se v minulosti cítila odstrčená, byla v rodině tou na posledním místě. Proto má pokaždé chuť partnerovi vyčítat: Proč jsi nezavolal? To ti ani nestojím za to se mi ozvat? Může se ale rozhodnout, že se rozčilovat nebude. Má chuť být ve vztahu tím, kdo začne tvořit vztah nově. Takový vztah, ve kterém se budou oba vzájemně chápat ve svých potřebách.

Je to samozřejmě jenom její volba, protože jí nikdy nikdo nezaručí, že to bude dělat i její partner. Musíme se naučit žít vedle druhého, aniž bychom věděli, jak to dopadne. Někoho milovat je totiž opravdu velké riziko! Důkazem toho je, že na vývoj druhého se zatím nikde nedá pojistit. Jenže ani my sami pro sebe nejsme předvídatelní. Nekritizuji tedy rozhodně ty, kteří se dál budou rozčilovat nebo budou smutní. Chci tím jenom říct, že tento výběr, toto rozhodnutí, dělají oni sami.

Nejsme odsouzeni k tomu se stále jen rozčilovat za to, že nám náš protějšek něco provedl. Kdo má odvahu, může trochu zariskovat a změnit sebe. Kvůli druhému. Může se pokusit druhému otevřít, a pak doufat, že to samé udělá on. Věřím, že mu dovolí stát se tím, čím je. Zatím ale nikdo netuší, jak to dopadne…