Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Začněte od nuly

Do nových vztahů si neseme předešlá zklamání a nedůvěru. Pojďme zkusit vynulovat skóre.

Jozef Melichár

Jozef Melichár

7. 1. 2013

Nedůvěra je infekční. Abychom uzdravili své vztahy a nepřenášeli stará zklamání do budoucnosti, musíme být ochotní prostě a jednoduše vynulovat dosavadní výsledky a začít novou hru.

Na jednom školení jsme hráli hru na ilustraci týmové spolupráce. Šlo o alternativu vězňova dilematu, při které se dva týmy rozhodují, zda budou spolupracovat, nebo soupeřit. Zápletka je jednoduchá. Pokud oba týmy spolupracují, dostanou plusové body. Pokud však jeden soupeří a druhý kooperuje, dostává první plusové a druhý minusové body. Hra se hrála v deseti kolech, přičemž cílem bylo získat co nejvyšší skóre.

S kolegou jsme se dohodli, že budeme se soupeřem spolupracovat, dokud to půjde. Vycházeli jsme z jednoduché hypotézy: kdyby obě mužstva volila tuto možnost, měli bychom šanci získat vysoké skóre všichni. Ve všech jiných případech je vždy někdo vítězem a někdo poraženým.

Pro oboustranné vítězství zbývala maličkost: přesvědčit o svých dobrých úmyslech i lidi ve druhé místnosti a pak už se jen vézt na vlně spolupráce. Průběh hry však ukázal naši naivitu.

V Romanově mysli nebylo více oddělených partií, ale jedna nepřetržitá hra plná podezírání.

Druhé družstvo hrálo v tomto případě zvláště zákeřně. Ať jsme se snažili jakkoliv, spolupráce byla nemožná. Nedodrželi dokonce ani společný slib, že pár kol budeme spolupracovat. Nakonec jsme museli uznat, že se naše taktika nepovedla. Začali jsme soupeřit a srážet soupeře níže a níže. Skončili jsme hluboko pod nulou. Druhé družstvo po dlouhé sérii minusových bodů někde velmi těsně nad. Namísto oboustranné výhry – oboustranná prohra.

Nepřetržitá hra

Když jsme hru vyhodnocovali, byli jsme řádně naštvaní a ptali jsme se, co se dělo. Ukázalo, že iniciátorem nespolupráce byl jistý účastník, nazvěme ho Roman. Hlavním důvodem Romanovy nedůvěry, a to se podržte, byla ta samá hra, kterou hrál ještě na základní škole.

Právě tam zažil nedůvěřivého protivníka, který ho neustále podrážel a nakonec na hlavu porazil. Rozhodl se, že důvěřovat je nevýhodné. A dnes, napříč lety, školami a zkušenostmi začal tam, kde v minulé hře skončil: s nedůvěrou.

V Romanově mysli nebylo více oddělených partií, ale jedna nepřetržitá hra plná podezírání. Nyní si představme, že tak jako on, navážeme na jeho nedůvěřivé chování a další a další na nás. A skutečně zajímavá začne tato hra být, když ji pochopíme jako analogii lidských vztahů.

Pokud měl být tento projekt úspěšný, okolnosti vyžadovaly, aby každý dodržoval dohodu. Co myslíte, jak to dopadlo?

Tragédie obecního

Jaký může mít taková prožitá zrada vliv na důvěru dobře osvětluje příklad tragédie obecní pastviny (Tragedy of Commons). Pojem použil poprvé americký ekolog Garret Hardin (1968), když popisoval středověký zvyk některých anglických obcí, kde mohli obyvatelé pást dobytek na společném pozemku.

Součástí této služby byla i jakási skrytá dohoda, podle níž museli na pastvě udržovat přiměřené množství dobytka, aby tráva měla dostatek prostoru na regeneraci a mohla znovu dorůst. Pokud měl být tento projekt úspěšný, okolnosti vyžadovaly, aby každý dodržoval dohodu. Co myslíte, jak to dopadlo?

Z dvojice protikladů je nedůvěra vždy ta silnější, rozpínavější, nakažlivější.

Po čase se našli farmáři, kteří pustili na trávu více zvířat. Rovnováha byla narušena, tráva nestíhala dorůstat. V ostatních zakořenilo podezření. Netrvalo dlouho a začali postupně využívat starou známou omluvu: "Dělají to všichni…“ Pak stále častěji podlehli i oni. V důsledku toho pozemek zpustl a nemohl jej využívat nikdo.

Nedůvěra je infekční

Co mají tyto historky společného? Obě ukazují, jak může být nedůvěra infekční, nakažlivá a neodbytná. Z dvojice protikladů je nedůvěra vždy ta silnější, rozpínavější, nakažlivější.

Jak konstatuje profesor psychologie Dan Ariely: „Když vidíme jiné lidi v inzerátech lhát a podvádět, začínáme se chovat podobně, důvěra klesá a každý, včetně lidí, kteří původně ze svých sobeckých činů profitovali, prohrává.“

Pokud ale nechceme zůstat na pustém neúrodném území jeden vedle druhého s podezřívavými pohledy, je důležité čas od času tuto spirálu přetrhnout. Někdy i přes riziko „minusových bodů“. Jak na to? Návod je prostý: oddělovat.

Psychiatr Daniel Bornestein doporučuje naučit se své zkušenosti oddělovat. Znamená to nepřenášet zlost na předcházejícího partnera do současného vztahu. Nepřenášet předcházející zklamání na nové lidi ve svém okolí. Nehrát jednu nepřetržitou hru a namísto toho po ukončeném vztahu vynulovat skóre. Dát lidem i sobě znova šanci.

Využívejte celý web.

Předplatné

Už víte, ve které životní hře letos začnete od nuly?

Zdroje:
Ariely, Dan (2008), Predictably Irrational: The Hidden Forces That Shape Our Decisions, HarperCollins, pp. 304, ISBN 978–0–06–135323–9
Hardin, G. (1968). The Tragedy of the Commons. Science 162 (3859): 1243–1248.

Diskuse 0