Cítit se občas unaveně a ztraceně, zažívat bezmoc nebo stagnaci je normální. Svět kolem nás je dynamický. Naše životy procházejí žádoucími i nežádoucími změnami, na které ne vždy dokážeme hned reagovat a adaptovat se. Najít pro sebe to správné řešení nebývá snadné. Někdy i proto, že z něj ustoupíme ještě dřív, než zjistíme, jestli by bylo reálné. „Chtěla bych, ale nejde to,“ říkáme si. „Chtěl bych, ale nemůžu. Je totiž potřeba myslet ještě na rodinu, druhé, práci, školu, zdraví.“ Často je to opravdu tak – chtěli bychom, ale z mnoha důvodů si svá přání nemůžeme splnit. Ne hned a možná ani v podobě, kterou jsme si vysnili. A tak zkoušíme najít kompromis. Něco mezi. Něco, co alespoň částečně naplní nejen naše potřeby, ale i potřeby světa. A skvělá zpráva je, že to může být dobré řešení. Špatná zpráva je, že až příliš často se z kompromisu stává běžná praxe. A my plíživě začínáme ztrácet víc, než získáváme.