Život na půl srdce

Helena seděla naproti mně stažená úzkostí, ruce sevřené v klíně: „Nevím, co se mnou je. Manžel chce děti a já... kdykoliv o tom začneme, všechno se ve mně sevře. Přitom děti mám docela ráda. Nedává to vůbec smysl.“ Ptala jsem se jí na ten strach. Co přesně ho v ní vyvolává? Nedokázala odpovědět, jen opakovala: „Prostě se bojím. Nevím proč.“ Pár sezení trvalo, než jsme se spolu prokousaly k jádru. Nebyl to strach z porodu, z odpovědnosti ani z toho, že nebude dobrá máma. Helena se bála, že by jí mohlo na něčem opravdu záležet. A pak vyplynul na povrch příběh, který roky držela pohřbený někde hluboko. Příběh o velkém snu a velkém zklamání.