Až do svých třiceti let jsem žila život „hodné holčičky“. Stále jsem měla pusu od ucha k uchu (i když mi do úsměvu třeba ani za mák nebylo). Nikdy jsem nebrečela – protože potom bych musela přiznat svoji slabost nebo porážku, že jsem v něčem selhala, nebo že mi je jen prostě smutno. A tím pádem čelit spoustě otázek – tak jsem si to alespoň myslela.

Převážně jsem se starala o potřeby svých kamarádů, rodiny nebo klientů a svoje vlastní potřeby jsem velmi často potlačovala. Nevnímala jsem, že jsem unavená, prostě jsem si jenom říkala, že mám mnoho aktivit. Bála jsem se někomu říct: Promiň, já nemůžu… nebo Já nechci, já bych si přála…

Dlouho mi trvalo přijít na příčinu a myslím, že jsem ji nakonec v zákoutí své dlouho utlačované duše objevila. Prostě jsem měla strach, že mě lidi nebudou mít rádi, že si o mně budou myslet, že jsem zlá, sobecká, nesympatická nebo nepříjemná nebo namyšlená. A to se mému egu tedy vůbec nelíbilo…

Proto ty úsměvy, proto mi nevadilo vycházet ve všem za každou cenu vstříc. I přesto, že jsem již neměla žádnou energii, stejně jsem si vše a vždy zařídila, aby ostatní byli spokojeni, a co bylo pro mě obzvláště důležité: vyjít vstříc ÚPLNĚ VŠEM.

Nastartování změny

Nevím, zda moji současnou proměnu odstartoval můj výlet do Karibiku, na který jsem si vzala pouze batoh a svoji nejlepší kamarádku – tedy sama sebe, nebo fakt, že dle čínského horoskopu je rok opice, který s sebou údajně nese i velkou transformaci. Každopádně od jara vnímám, že žiji úplně v jiném modu. Dokonce i moji nejbližší přátelé kvitují, že dbám víc na sebe…

Na jaře jsem se dokonce přihlásila na zajímavý celotýdenní seminář, který jsem prožila spolu s ostatními účastníky bez telefonu, internetu, pouze sama se sebou a svými myšlenkami. Musím říct, že po skončení nastal pořádný jarní úklid v mé hlavě!

V minulosti jsem měla zapotřebí přesvědčovat ostatní o své pravdě. Měla jsem pocit, že moje názory a domněnky jsou ty jediné správné.

Předtím jsem bývala nadšená extrovertka, která nechyběla skoro na žádné akci. Ba co víc, nedokázala jsem být sama. A nyní? Moje sestra má obavy, zda jsem v pořádku, když nechci jít běhat, a můj blízký přítel zhodnotil, že jsem vyměnila lidi za knížky. A má naprostou pravdu, neboť jsem nikdy nečetla tolik jako dosud.

Čtu mnoho sebe‑rozvojových knížek, pouštím si zajímavé pořady na internetu a zjišťuji, jak mi vyhovuje být sama. Uznávám, že občas mám ještě problém své nové JÁ přijmout se vším všudy, ale na druhou stranu život se nám mění každým dnem a člověk se formuje neustále. A troufám si říct, že na moji změnu pozitivně reaguje i moje okolí.

Moje nové já

Vnímám, že mám okolo sebe většinou milé lidi a méně konfliktních situací. Možná je to i tím, že méně reaguji na vypjaté situace oponováním a více naslouchám, co mi chtějí ostatní sdělit.

V minulosti jsem měla zapotřebí přesvědčovat ostatní o své pravdě a především jsem měla pocit, že moje názory a domněnky jsou ty jediné správné. Dokázala jsem hodiny a hodiny vysvětlovat svým rodinným příslušníkům, proč je důležité cvičit a zdravě jíst. Chtěla jsem prostě ostatní změnit k obrazu svému.

Děkuji za to, že jsem pochopila, že to nelze, protože tím narušuji jejich originalitu a jedinečnost.

Naučila jsem se používat slovo ne stejně často jako slovo ano. Vždyť nakonec obě by měly mít stejnou váhu, nebo ne? V praxi to znamená, že otevřeně říkám, co si myslím a co cítím. Z toho ale plyne, že už se nemohu zavděčit všem, a tím pádem mě již všichni nemohou mít vždy rádi.

Až když jsem si uvědomila, že na tom nelze lpět, tak jsem teprve zjistila, jak je to neuvěřitelně osvobozující – být sám sebou, když se člověk řídí svými vlastními pocity a nesnaží se za každou cenu zavděčit všem.

Začala jsem se řídit heslem: Když jsi šťastný sám, můžeš udělat šťastné i lidi kolem sebe. Pod to se můžu podepsat, a navíc svůj nový životní cíl inspirovat jiné lidi plním do puntíku.

Markéta, čtenářka Psychologie.cz. Autorka publikuje na svém blogu

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište na mail redakce@psychologie.cz