Ze seriálu: Slepé uličky
Už při studiu psychologie na vysoké škole jsem věděla, že se následně budu chtít věnovat psychoterapii. Když jsem vybírala terapeutický směr, kterým se vydám, myslela jsem si, že fajn by mohlo být všechno kromě kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Na té se mi nelíbilo, že klade příliš velký důraz na proces učení, zabývá se především myšlením a chováním a nebere moc v potaz emoce. Nezabývá se nevědomím, nejsou pro ni důležité různé jemné nuance každé osobnosti. Přišlo mi to příliš strukturované, zjednodušené a napasované do určitých tabulek.
