24. 2. 2026
Když se řekne trauma, většina z nás si vybaví hlasité, náhlé a nebezpečné události. Povodeň, autonehoda, ozbrojené přepadení. Situace, u kterých se společensky nepochybuje, jestli byly dost vážné. Překvapivě mnoho lidí však vyhledává pomoc s úplně jiným typem traumatu, nenápadným a těžko uchopitelným, protože vzniká tam, kde bychom ho čekali nejméně: v prostředí, které má léčit. Nemívá podobu přírodní katastrofy ani cíleného násilí. Nezanechává viditelné trosky. Často se rodí v nemocnicích, ordinacích nebo na vyšetřovacích stolech. Ve chvílích, kdy tělo leží nehybně a mysl nemá kam utéct.
Možná je právě proto tak matoucí. Většina z nás má v hlavě zakotven jakýsi žebříček situací – co je dost vážné, aby to bylo traumatické, a co nikoli. Tato hierarchie utrpení však selhává ve chvíli, kdy zažijeme něco, co se do žádné známé šablony nevejde.