Schizofrenie je hluboká psychická porucha. Většina populace ví, že je to závažné onemocnění, ale jen málokdo tuší, jak se projevuje. Neexistuje snad onemocnění, kolem kterého by panovalo tolik mýtů.

1. mýtus: Všichni jedinci trpící schizofrenií mají stejné příznaky.

Existují různé typy schizofrenie. Dokonce i jednotlivci se stejným druhem schizofrenie často vypadají úplně jinak. Schizofrenie rovná se obrovská varieta lidí a problémů.

Jedním z důvodů, proč je schizofrenie tak tajemná, je fakt, že jsme jen s obtížemi schopni se vžít do někoho s touto poruchou. Je prostě těžké si představit, jaké by to bylo mít schizofrenii.

Všichni známe smutek, úzkost i hněv, ale schizofrenie se zdá být mimo říši našich pocitů a porozumění. Zkuste si například představit, jak byste se cítili, kdyby s vámi váš mozek začal hrát divné hry, kdyby na vás křičely hlasy, které by nikomu nepatřili. Kdybyste ztratili schopnost cítit emoce nebo byste přišli o schopnost logicky myslet.


2. mýtus: Lidé se schizofrenií jsou nebezpeční, nepředvídatelní a mimo kontrolu.

Je‑li jejich nemoc léčena léky a psychosociální intervencí, nejsou jedinci se schizofrenií o nic agresivnější než běžná populace. Navíc lidé se schizofrenií častěji bývají obětí, nikoli pachateli násilí. Je ovšem pravda, že neléčené duševní nemoci a závislost na návykových látkách často zvyšují riziko agresivního chování.

3. mýtus: Schizofrenie je charakterová vada.

Líní, bez motivace, letargičtí, lehce zmatení. To jsou příklady „kvalit“ jedinců se schizofrenií. Schizofrenie ale není vada charakteru. Její projevy jsou stejně zákonité a neovlivnitelné jako záchvaty u epileptiků. Nemocný člověk je nemůže ovlivnit, kdyby se snažil sebevíc.

4. mýtus: Kognitivní pokles je hlavní příznak schizofrenie.

Zdánlivě nemotivovaní jedinci s největší pravděpodobností mají problémy s pozorností, pamětí, zpracováváním informací a při řešení problémů. Mohou si třeba zapomenout vzít své léky. Mohou blouznit, mluvit nesmysly. Mohou mít problém s organizováním svých myšlenek. Opět platí, že se jedná o příznaky schizofrenie, které nemají nic společného s osobností nemocného.



5. mýtus: Existují psychotičtí a nepsychotičtí lidé.

Veřejnost i lékaři vnímají psychózu jako kategorii – buď jste psychotik, nebo nejste. Přitom většina lidí by se zřejmě shodla na tom, že lidé nejsou buď pouze depresivní, nebo pouze šťastní. Podobu deprese rozlišujeme, od mírných jednodenních melancholií až k hluboké, ochromující depresi. Podobně se projevují i schizofrenní příznaky. Například sluchové halucinace se mohou zdát mimořádně odlišné od běžného vnímání, ale zkuste si vzpomenout, kolikrát jste se sami nemohli zbavit písničky, která vám neustále zněla v hlavě.

6. mýtus: Schizofrenie přichází bez varování.

Schizofrenie má spíše tendenci se vyvíjet pomalu. Počáteční příznaky se často projevují během dospívání. Obvykle zahrnují problémy ve škole, sociální a pracovní úpadek, obtíže ve vztazích a problémy se zorientováním se v informacích. Tomuto období se říká prodromální a je to ideální čas pro psychoterapeutické ovlivnění.


7. mýtus: Schizofrenie je čistě genetické onemocnění.

Studie prokázaly, že v párech identických dvojčat (mají shodný genom) se nemoc projevuje u obou dětí ve 48 % případů. Je tedy zjevné, že se na rozvoji onemocnění podílejí mnohé další faktory. Mimo jiných stres, rodinné prostředí či závažné životní události.

8. mýtus: Schizofrenie je neléčitelná.

Schizofrenie není vyléčitelná, ale je to dobře léčitelné a zvládnutelné chronické onemocnění. Podobně jako třeba cukrovka nebo srdeční choroby. Klíčem je individuální přístup k léčbě a týmová spolupráce odborníků.

9. mýtus: Nemocní musí být hospitalizovaní.

Lidé se schizofrenií se mohou naučit zvládat ataky nemoci ambulantně, pokud jsou napojeni na svého doktora a například ještě psychoterapeuta. Klíčové je navázání vztahu klient – lékař a pravidelné braní léků.

10. mýtus: Lidé se schizofrenií nemohou vést produktivní život.

Mnoho klientů může vést šťastný a produktivní život. Naučí se rozpoznávat příznaky své choroby a naučí se každý individuálně, jak s přicházející atakou pracovat. Existuje takzvané třetinové pravidlo úzdravy. Jedna třetina klientů se nemoci zbaví, druhá třetina bojuje s atakami, ale zvládá se vracet do života, a poslední třetina nemoci podléhá po většinu svého života.

11. mýtus: Léky dělají z lidí chodící zombie.

Když přemýšlíme o antipsychotických lécích, napadají nás přídavná jména jako apatický, netečný, prázdný. Mnozí věří, že léky způsobují tyto příznaky. Nicméně nejčastěji jsou tyto příznaky způsobeny buď schizofrenií samou, nebo předávkováním léky. Moderní antipsychotické léky z pacientů zombie nedělají.

12. mýtus: Antipsychotické léky jsou horší než samotná nemoc.

Léky jsou základem léčby schizofrenie. Antipsychotické léky účinně snižují halucinace, bludy, zmatené myšlenky a bizarní chování. Léky mohou mít vedlejší účinky, proto je potřeba úzká spolupráce s lékařem, který se snaží vybrat nejlépe padnoucí antipsychotikum. Antipsychotika jsou jednou z nejbezpečnějších skupin léků při běžném používání a jsou největším pokrokem v léčbě schizofrenie.

13. mýtus: Jedinci trpící schizofrenií se nikdy nedokáží vrátit do života.

Na rozdíl od demence, která se zhoršuje v průběhu času, v lepším případě se nelepší, je schizofrenie reverzibilní onemocnění. Neexistuje žádná hranice, při jejímž překročení by už schizofrenik neměl šanci na návrat.