Vánoce jsou na dohled, a já bych ráda věnovala malou chvilku nedávné zkušenosti s nákupem dárku. Nebyl sice ještě vánoční, ale třeba se to bude právě v blízkých dnech hodit. Jedna paní prodavačka mi totiž prodala víc než jen úhledný balíček.

Nevím, jestli znáte tu scénu z filmu Láska nebeská: Jeden „skoro záletný“ manžel kupuje tajně dárek pro svou potenciální milenku, ale za zády se mu najednou blíží manželka. Co čert nechtěl, prodavač (Rowan Atkinson/Mr. Bean) se stále intenzivněji zabývá balením vybraného dárku. Tu přihodit do pytlíčku něco sušeného, tu něco voňavého… A „zákazník‑záletník“ se málem kácí k zemi…

Stalo se mi něco podobného. V roli budoucího příjemce dárku nebyl sice milenec, ale kamarádka, kterou mám moc ráda – takže už výběrem dárku jsem strávila notně dlouhý čas. To ona mě naučila, jak nad dárky přemýšlet, jak jim dát příběh a smysl. V nakupování dárků se od té doby docela vyžívám. (Jejich balení šlo mimo mě – alespoň doteď). 

Mašlička, nebo krabička?

Místo Mr. Beana se pak za pultem ve vedlejší roli ocitla zaučující se prodavačka. A v obchodě tomu všemu vévodily hodiny nesmiřitelně odtikávající čas, kdy už jsem se viděla po náročném dni doma ve vaně. Paní prodavačka také hledala, čím balení dárku vyšperkovat. Tu nějaká sláma, tu mašlička… nebo by nakonec byla lepší krabička? 

Čím více se usmívala, rozplývala a něco drmolila, tím více se mi chtělo řvát, a… A tak jsem se zhluboka nadechla. A najednou mi došly všechny ty úplné ne‑banality: stojím tu, živá a zdravá, mám dost peněz na to potěšit kamarádku dárkem, a vlastně zase tak moc nikam nepospíchám. Tak co řeším?

Znám lidi, kteří věnují výběru dárků hodně pozornosti. A existují lidé, kteří přilítnou do obchodu, popadnou první věc – jen aby něco měli.

Začala jsem se na prodavačku taky usmívat a užívat si balení dárku, vůni a barvy v obchodě. Po těle se mi rozlinul příjemný pocit, hlava vypnula. Řešila jsem jen to, jestli hnědou stužku, nebo stříbrnou. Bylo to osvobozující. Za 38 minut jsme měly hotovo. (Nikoho jsme nezdržovaly, tak co.) Třicet osm minut, kdy jsem nepřemýšlela, co bude k večeři, co se bude dít zítra v práci, co je v plánu o víkendu. No nekupte to.

Poselství „do fronty“

Když bylo hotovo a dárek předán, začala jsem psát tenhle článek. Měla jsem v hlavě právě blížící se Vánoce. Mělo to být více o dárcích jako takových, jejich dávání a přijímání. O příbuzných. O ponožkách pod stromečkem. Každý to tak nějak známe. Nakonec z toho ale vyvstal jiný okamžik. Právě ten, kdy dárek vybíráme.

Znám lidi, kteří věnují výběru dárků hodně pozornosti. A existují lidé, kteří přilítnou do obchodu, popadnou první věc a šup (klik) s ní do košíku – jen aby něco měli. Chápu, ne každý si to musí vysloveně užívat. Někdo říká, že na to nemá vůbec buňky. Je ale škoda si vybírání a nakupování alespoň občas „pořádně neprožít“.

Přítomný okamžik je alfou a omegou mnoha situací. To také všichni tak nějak známe (hluboký nádech nevyjímaje). Tady ale přišlo prozření poměrně nečekaně – primárně nešlo vůbec o mě, ve finále přesto určitým způsobem ano: mám pro koho, kde, kdy a za co kupovat dárky. Prima pocit. Jak by řekla jedna banka: k nezplacení. Nic z toho nemusí být vůbec samozřejmé.  

Chtěla jsem tím nakonec ale také připomenout, co můžeme dát výběrem dárku druhým najevo: (ne)všímám si tě, (ne)pozoruju, co máš rád/a, (ne)přemýšlím, co ti chybí, po čem bys mohl/a toužit. Někdy je volba dílem okamžiku (a spontánní nákup dopadne na jedničku), jindy nám může dát zabrat. Vyžaduje naši plnou přítomnost: tady a teď. Pro druhého. Stojí to ale rozhodně za to – a někdy navíc nečekaně dostaneme více, než dáváme.

A jak to máte s dárky vy?