Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

5 věcí, které nevíte o životě v cizině

Zpáteční letenka turistu chrání před poznáním, jaký je rozdíl mezi životem doma a v cizí zemi.

Jana LeBlanc

Jana LeBlanc

27. 7. 2015

Z posledních pěti let jsem tři roky prožila v různých zemích světa. Když lidé říkají, že cestování vás změní, udělá lepšími, pomůže uvědomit si, co je v životě opravdu důležité, to všechno je pravda. Žádná škola, seminář ani kniha mi v životě nedají tolik jako moje pobyty v Austrálii a v Americe. Co už se ale v doporučeních o tom, že máte odjet, většinou nepíše: že je to zkušenost složitá jako žádná jiná a že vám kolikrát bude tak hrozně úzko, až si nebudete jistí, jestli se náhodou nemáte vrátit. Tady je pět věcí, které je dobré si uvědomit, než si zabalíte batoh a vysníte si život na druhé straně světa.

1. Není to dovolená

Ve filmu Nouzový východ je situace, kdy se hlavní hrdinové rozhodnou odejít z Ameriky do Paříže. Jakmile to vysloví, celé jejich okolí se najednou změní: kolegové, sousedi, přátelé. Znám to. Někteří lidé vám závidí, jiní nevěří, spousta vám to přeje, každopádně pro většinu je ta představa nesmírně abstraktní.

„To má někdo v životě prostě štěstí,“ řekla nedávno mé matce kadeřnice asi tím tónem, jako že jsem odjela na celoživotní dovolenou. Nejprve mě ty řeči hrozně zlobily, teď už jim rozumím. Není to totiž tak dávno, co jsem sama podlehla pocitům turisty, který se víceméně z každé země vracel uchvácený a s pocitem, že se tam okamžitě přestěhuje, neboť je to tam lepší. Spousta věcí je levnějších. Dost věcí tam lépe chutná. Lidé tam vydělávají víc peněz. Taky se tam na sebe víc usmívají. A tak všelijak podobně.

Nechyběla jsem jenom na oslavě šedesátin. Chybím na křtinách. Chybím na svatbách. Chybím na vánočních večírcích. Chybím u kafe, kde se probírá spousta důležitých i úplně nepodstatných věcí, které však mají tu podstatnou vlastnost, že tvoří život.

Snad je to právě letenka zpátky do domácí jistoty, co turistu chrání před tím, aby prohlédl, že každodenní život je mnohem méně atraktivní a většinou daleko náročnější než doma. Přijmout, že život je ve všech ohledech tvrdší, než jsem si ho představovala, pro mě byla jedna z nejsložitějších věcí před třemi lety v Austrálii i teď v Americe.

2. Začátky jsou krušné a dlouhé

Paradoxně víc než po rodině a známých se člověku na začátku stýská po jakési řekněme domácí pohodlnosti: po supermarketu ve vaší ulici, kde najdete tvaroh za minutu, po kožní lékařce, co máte léty prověřenou, po pouhých třech možnostech výběru telefonního operátora. Řekněte si, že jsou to maličkosti. Vlastně – hlouposti. Jenže tyhle maličkosti tvoří jakési životní jistoty. Když je nemáte a všechno, nákupem počínaje, vám najednou trvá milionkrát déle, člověka záhy přepadne zoufalý pocit, že už na to nemá, že se sem nehodí, že tady možná nemá co dělat.

Když se přestěhujete do ciziny, ve většině případů začínáte ve všem od nuly. Myslím, že tohle je jiné ve dvaceti, kdy jste mladí, drzí, hladoví učit se, a jiné ve třiatřiceti a později, kdy máte pocit, že tyhle začátky už jste si jednou vybojovali. Sama sebe se ptám: Proč bych měla nastoupit na pozici sekretářky, když mám vzdělání, věk i zkušenosti na pozici manažerskou? Jenom proto, že začínám v cizí zemi? Copak Amerika nevidí, jak moc jsme se už nasnažila jinde? Copak nechápe, že nemám čas obětovat dalších pět let na získávání zkušeností?

Mám týdny, kdy mě tyhle otázky ženou dopředu. A mám takové, kdy mě ženou pod peřinu, vybrečet se z drsné reality, že zatímco moji známí v Česku sbírají plody za všechna léta dřiny a snažení, já stojím znovu na startovní čáře v zemi, kde mi neváhají dát velmi drsně najevo, že na mě opravdu nečekali.

3. Stará přátelství se změní…

Když jsem žila v Austrálii, můj tatínek slavil šedesát. Jakkoliv mocně mě rodiče přesvědčovali, že jim nevadí, že nepřiletím (doteď jim to nevěřím), dodnes mě poznámka typu to je přece fotka ze šedesátin, tam jsi nebyla, bylas přece v Austrálii bodne jako osten. Nechyběla jsem jenom na oslavě šedesátin. Chybím na křtinách. Chybím na svatbách. Chybím na vánočních večírcích. Chybím u kafe, kde se probírá spousta důležitých i úplně nepodstatných věcí, které však mají tu podstatnou vlastnost, že tvoří život.

I když si pravidelně voláme, ne všechny detaily ze života blízkých jsou sdělitelné. Vím to sama od sebe. Lze vůbec popsat otci, který cestoval nejdál do Vídně, jak žiju v Americe? Pochopí, o čem mluvím? Přistihuju se, že často, když mluvíme, spoustu věcí vynechávám. Některé z nedostatku času, jiné tak nějak z pohodlnosti.

Dělám to tak i s některými přáteli, až se všechny ty drobné důležité události najednou jaksi scvrknou do máš se? – ale jo, mám, všechno dobrý, a takové ty nepodstatné řeči, kdy prostě jen kecáme, abychom nemlčeli. Snažíme se, přesto se odcizujeme. A pak, když se jednou za čas rozhodnu přijet domů a mám telefon a e-mail plný pozvánek, nastává další dilema: Kdy přiletět? Kam jít? Čí oslavu stihnout? Čí vynechat a omluvit se? Koho vidět teď, koho až za rok? Nebo za dva? Koho pozvat k nám a kdy?

Žila jsem v jednom z nejkrásnějších měst světa a byla jsem šťastná i zoufale nešťastná, že musím přemýšlet, jestli si o přestávce ve škole můžu dovolit koupit kafe.

4. …a nová nerodí

Nepatřím mezi lidi, kteří mají problém se seznamovat. Známých mám hodně. Ale dobrého přítele nebo přítelkyni? Když nepočítám svého muže, nikoho takového jsem za dva roky života v Americe nenašla. Obecně mám pocit, že hledání přátelství je v dospělosti složitější. Člověk je opatrnější, má různé závazky, taky už s druhými nesdílí všechno jako v dětství a potenciální nové lidi ve svém životě posuzuje podstatně přísnějším okem než kdysi ve škole.

Teď k tomu přičtěte ještě kulturní a jazykovou bariéru, pocit, že nezapadáte, a obavu, že spousta lidí se s vámi baví jenom proto, že jim vás přišlo líto, jak tam stojíte, usrkáváte kolu a těkáte očima… A pak, když už se zdá, že by to mohlo vyjít a bariéra mezi dobrou známou a nejlepší přítelkyní by mohla být překročena tím, že spolu v sobotu vyrazíte na kosmetiku a pak na večeři a drink (jak navrhuje ona), musíte odmítnout, protože na to nemáte. Ne chuť. Ale peníze.

5. Peníze jsou problém

Pokud nejste milionáři, myslím, že jedna z největších výzev na životě v cizí zemi je přijmout, že se minimálně na začátku musíte výrazně uskromnit. To se jednoduše řekne, než si na vlastní kůži vyzkoušíte, co to doopravdy znamená: po letech samostatného života znovu sdílet byt – a tudíž i život – se třemi dalšími lidmi (a dát za něj tři čtvrtiny platu), dodržovat uklízecí rozvrh, usínat se sluchátky na uších, čekat ráno s překříženýma nohama deset minut na záchod a dalších deset na možnost vyčistit si zuby…

Když jsem žila v Austrálii, jedné z nejdražších zemí světa, a po škole prodávala zmrzlinu, chodila jsem v Sydney kolem krásných obchodů, restaurací, kaváren a záviděla lidem, kteří v nich seděli, protože já jsem dovnitř většinu času nemohla. Byly dny, kdy jsem neměla ani na loď, abych se jela přes záliv podívat do centra města. Žila jsem v jednom z nejkrásnějších měst světa a byla jsem šťastná i zoufale nešťastná, že musím přemýšlet, jestli si o přestávce ve škole můžu dovolit koupit kafe.

Z tohoto pohledu je pro mě Amerika jednodušší. Mám po svém boku muže, díky kterému si tyhle věci můžu dopřát. Se svým příjmem v českých korunách se tady ale neuživím a musím spoléhat na něj, což mi po letech finančí nezávislosti doma v Česku dělá obrovské problémy přijmout. Mimo jiné i proto, že tohle téma je v Česku pořád tak trochu tabu. Nebo ne? Ale o tom zase někdy příště.

Diskuse 0

Jana LeBlanc

Novinářka na volné noze