Když se mě před lety zeptal finanční poradce, co chci od života za deset, dvacet let, po dlouhém přemýšlení jsem odpověděl, že bych se chtěl mít pořád stejně. Poradce nedostal očekávanou přihrávku, ale z míry se vyvést nenechal. Ptal se dál. Co je potřeba udělat, abyste i za deset nebo dvacet let žil takhle spokojeně?

Kdyby se mě na to zeptal dneska, jedno velké přání by mi vyskočilo bez přemýšlení. Aby moje děti mohly dělat to, pro co se narodily. Co si vyberou, co je bude těšit. Zvažuju, co můžu udělat, abych jim v tom pomohl. Nebo lépe – abych jim nestál v cestě.

Bobřík disciplíny

V tomto školním roce se rozhodne, jestli se syn dostane na osmileté gymnázium. Zodpovědní a cílevědomí rodiče dávají děti do kurzů, kde řeší jeden přijímačkový test za druhým. Bez takové přípravy se prý na pražská gymnázia nedostanou.

Děti se musí naučit rozumět jazyku testů: poznat, co se po nich v úlohách chce, kde se skrývají chytáky, kdy mají příklad přeskočit a pustit se do snadnějšího.

Klukovi je to šumák, gympl, nebo základka. Já se začínám přiklánět k nápadu vůbec to nehrotit. Dovolit mu věnovat co největší část pozornosti a času tomu, co ho baví.

Čím víc toho do něj budou ve škole hustit, tím matnější představu bude jednou mít o svých přirozených zájmech. Čím méně prostoru dáme jeho nezávislému čtení, hraní a bloumání, tím víc se bude vzdalovat sám sobě a svým potřebám.

Prospěšná nuda

Co tedy můžeme dětem dát? Prostor pro vlastní zájmy. Jistotu, že jsou v pořádku. Že se mohou a mají ptát. Naučit je, jak se ptát. A jak se učit. Jasně, nabiflovat se, co je nezbytné. Hlavně ale zkoumat to, co je zajímá. A dát jim pokoj. Spokojenost rodiče je nezdravá motivace. Ať objevují svoji vlastní.

Když mají nervy z písemky, klidně jim nabídnout, ať to zkusí bez přípravy. Co se může stát? To, co se stane mně, když předstoupím nepřipravený před publikum. Prožiju trapné chvíle, řeknu si vole, stačilo tomu věnovat jeden večer. A příště se nachystám o to líp.

Velkým objevem současné psychologie je prospěšnost nudy. Je inkubátorem nápadů. Na zabíjení nudy přitom stojí nejúspěšnější průmyslová odvětví dneška. V kombinaci s přesvědčením rodičů, že nudící se dítě je jejich selháním, umrtvujeme vnitřní prožívání celé generace.

Jako dospělí nebudou dostatečně vnímat své emoce. Nebudou umět vyhodnotit, co je naplňuje a co ničí. Zato budou umět vždycky vypozorovat, co se od nich očekává. V práci, doma, ve vztahu, v roli rodiče.