K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Adventní vyznání

Průser dnešního adventu je, že na nic nečekáme. Že se s námi v lednu houby děje.

Ester Danelová

Ester Danelová

23. 12. 2010

Náš kazatel Daniel na začátek adventu říkal, že je advent čekání na toho, který už je tady. Ale je schovaný za tenkými vrstvami igelitu – a těch je tolik, až nakonec není vůbec vidět.

Naším adventním úkolem je ty vrstvy igelitu strhávat. V církvi, která se o naše duše obvykle starala, než se český národ rozhodl ji „překonat“, nám k tomu účelu byly dány čtyři „názvy“ adventních neděl: otevřenost, bdělost, trpělivost, smělost.

Čtyři témata, která s čekáním souvisejí. Jakýsi ověřený návod, jak se probourat do vlastního nitra, kde potkáme Boha – kde potkáme věci, co nás přesahují.

Zrcadlo mého adventu

Tři týdny jsem sháněla odvahu napsat o adventu. Nejdříve jsem to chtěla elegantně zaobalit do psychologických teorií. Napsat, že v životě potřebujeme nové začátky a že advent je jako moratorium v období dospívání, které podle teorie Jamese Marcii nutně předchází období sebenalezení, dosažení identity.

Moratorium je takové to ticho, kdy se zdánlivě nic neděje: ticho v inkubátoru, kdy je miminko už narozené, ale přece ještě se slepenýma očkama v teple dozrává a jen spí a spí, aby se staly věci, které se musejí stát. Aby dorostlo až do času, kdy oči otevře, vrazí před ně packu se šňůrkou od fusaku, začne objevovat svět – a pojmenuje samo sebe.

A takový je advent, chtěla jsem napsat. A spoustu dalších věcí jsem chtěla napsat taky. Jenže průser dnešního adventu je, že na nic nečekáme. Že se s námi v lednu houby děje.

Žádné psychologické metafory se nekonají. Prostě jsme si jen odbyli dobu, kdy má duch růst a zrát jako v inkubátoru. I to telátko v chlévě si lépe uvědomovalo, že se cosi děje, nežli většina z nás. Své šance na objevování věcí, co se nevejdou na obrazovku počítače ani pod střechu obchodního paláce, se často rádi vzdáváme.

Vánoční smutek

Potud by to bylo banální zklamání nad starou pravdou, která je dnes také součástí vánočního folkloru. Proč se to rok od roku nemění? Mám svou vlastní teorii.

Adventní strhávání igelitu je jako rozbalování zásilky – zásilky z neznámého zdroje. Kdybychom věděli, že pod obalem vždy najdeme něco příjemného, provázelo by rozbalování vzrušení a radost. My ale nevíme.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Vánoce mají být svátky radosti a hojnosti. Stromeček, dárky a pohoda, klídek a tabáček. Ale opravdové Vánoce objevování jsou jiné – dobrodružné a trochu děsivé.

Ať už věříte v toho, který přišel, aby zachránil svět, nebo věříte jen sami v sebe, to, co je pod igelitem, je vždy jen hádankou. Můžeme si to stokrát představovat, stokrát z různých stran osahat – a vždy se přece najde něco, co nás překvapí.

Strhávat igelity ze sochy pravdy o Bohu, ale i o sobě chce odvahu, protože takové strhávání je mnohdy provázeno prožitky smutku, marnosti, nicoty, prázdnoty i úzkosti. Strhávání vyvolává zděšení nad nelogičností a ne-hloubkou dění kolem nás, ale taky zděšení nad ne-děním v nás samých. 

Ty čtyři návodné

Já vím. Není to snadné. Proto jsem letos vzdala i já. Jsem tak unavená z toho koloběhu, až nemám sílu z něj vystoupit. Ale nechci se v něm vézt do konce života. Bože chraň.

Prosím o otevřenost, aby se hlasy zvnějšku setkávaly s mou připraveností. Aby měl déšť kam vsakovat a kořeny kudy téct.

Prosím o bdělost, abych vyčerpáním neusnula a abych se nevzdala ze zklamání, že se věci nedějí, jak jsem si je představovala.

Využívejte celý web.

Předplatné

Prosím o trpělivost, protože rozjitřit rány je občas krátký proces, ale hojení – to trvá. A stejně tak trvá zacelování člověka, když se jednou „načne“.

A prosím o odvahu, protože až do sebe nechám vrůstat věci větší než já, až nechám kořenit to, čemu nerozumím, protože je to příliš krásné a velké oproti mé pokroucenosti, budu vyděšená. To jedno vím.

Díky za to, že se je čemu otevřít. Že vesmír není pustý a prázdný. Že mohu doufat v lednovou bouři.