Na Festivalu Psychologie.cz přednášel teolog Jáchym Gondáš o čtyřech podobách spirituality. Některé z nich jsou patologické. Například používání spirituality coby nástroje seberozvoje, prostředku naší proměny v lepší verzi sebe sama. Pozorní čtenáři Psychologie.cz nejspíš zpozorněli: Kde je problém? Ptáme se Jáchyma za vás.
Rozhovor s Jáchymem Gondášem, autorem přednášky Okno do nebe
Účastníci festivalu hodnotili vaši přednášku jako velmi podnětnou a zároveň jako poněkud znepokojivou. Každý se musel zamyslet, do jaké „kategorie“ vlastně patří – a výsledkem si nebyl příliš jistý. Popsal byste typickou podobu nezdravého uchopení spirituality u člověka, který věří, že se duchovně rozvíjí?
Snaha o určitou kultivaci sebe sama či sebe‑rozvoj, jak se dnes často říká, to je téma, které si zaslouží hlubší promyšlení. Člověk se pochopitelně v průběhu života proměňuje, získává nové zkušenosti, dozrává. Nejsme stále stejní. Máme návyky, kterých se chceme zbavit, a také dovednosti a charakterové vlastnosti, které bychom rádi rozvíjeli nebo nově získali. Teprve relativně pozdě v dějinách – v novověku – se objevuje určitý distancovaný pohled na sebe sama. Odstup, ze kterého se začínáme sami na sebe dívat jako na objekt, který můžeme a máme různými metodami opracovávat a tvarovat. Tato představa vychází z velmi sebejistého a snad až příliš individualistického světonázoru osvícenství a moderní doby. Svého maxima dosáhla v postmoderní době, kdy se zdá, že ze sebe můžeme udělat téměř cokoliv, co se nám zamane. Neomezuje nás už příslušnost k žádnému stavu, třídě, dokonce ani pohlaví. Spiritualita se takto může snadno proměnit v pouhý nástroj, prostředek na cestě k pomyslné dokonalosti. Skutečná spiritualita ale nemůže být určena cílem, kterého chceme dosáhnout. Není to cesta k dokonalosti, ať už si ji představujeme jakkoliv, ale otevřenost tomu, co člověka přesahuje. Je to nevykalkulovatelné a nepředvídatelné. Můžeme tomu říkat Bůh.
Jak poznám, že je pro mě duchovní rozvoj jen prostředkem, metodou? Nebo že mě touto cestou vede člověk, kterého v oblasti duchovna nebo psychologie považuji za autoritu?
Pokud se v našem přemýšlení trvale točíme jen kolem sebe samých a našeho „rozvoje“, může to naznačovat, že jsme se zasekli. Že jsme na místo Boha dosadili sebe sama a své zájmy. Spíš než ateismem je takový postoj egoismem. Člověk dokáže být sám sobě hrozným vězením a nemusí si toho ani všimnout. Dokonce se v tom žaláři můžeme i pohodlně zabydlet.
Do podobného stavu může přece člověka dostat i víra.
Víra otevírá. Rozšiřuje horizonty našeho sebe‑pochopení a prohlubuje náš vztah k druhým a světu. Pokud to tak není, je to nějaká její karikatura, ať už náboženská, psychologická nebo jakákoliv jiná. Jestli se mi někdo snaží namluvit, že jsem to nejdůležitější na celém světě, je to lhář. Egoismus je past. Může nakrátko posílit pochroumané sebevědomí, ale cena za ně je příliš vysoká.
Víra a psychologie jsou celkem jasné pojmy. Co označuje spiritualita?
Slovo spiritualita je poněkud mlhavé a přinejlepším nám může naznačit rámec motivů, o kterých mluvíme a přemýšlíme. Jeho výhodou je, že nás automaticky nevede k žádné z mnoha různých náboženských tradic, ale odkazuje k metafoře ducha (tedy jakéhosi jádra lidské bytosti), která je velmi stará a najdeme ji v různých kulturách napříč světem. Obraz ducha v sobě nese zajímavé napětí. Na jedné straně naznačuje, že duch je tím nejniternějším, nejosobnějším, tedy tím, co nás odlišuje od všech ostatních bytostí jako nezaměnitelné individuum. Zároveň v sobě ale nese také motiv bezhraničnosti, všezahrnující jednoty. Můžeme snad říct, že tam, kde jsme nejvíc sami sebou, jsme vždy zároveň nejvíc součástí celku. Psychologie se vždy bude nezbytně tohoto jádra lidské bytosti dotýkat. Přece jen ale nemůže plnohodnotnou spiritualitu suplovat. V ohnisku všech psychologických směrů je člověk a jeho nitro. Spiritualita je oproti tomu výhledem ven – ze sebe a nad sebe.
V jakém vztahu je z vašeho pohledu víra a psychologie?
Psychologie je úžasný obor, který přinesl mnoho podnětného. Celé dějiny psychologie můžeme vnímat jako jeden z krásných projevů lidské tvořivosti a svobody. Ze své podstaty ale nemůže být celostním a absolutním klíčem k člověku. Má své opodstatnění, ale pokud by se někdo snažil vyvolat dojem, že psychologie nebo nějaká její konkrétní podoba plně odpovídá na otázku člověka a jeho existence, byla by to slepá ulice. Jako všem oborům, sluší i psychologii otevřenost k mezioborovému rozhovoru. Tady se rodí mnoho plodného i na poli, které leží mezi psychologií a náboženskou vírou. Dodnes můžeme sledovat, jaký obrovský potenciál skrývají ty proudy psychologie, které se nechaly okysličit otázkami spirituality – ať už je to trvale populární C. G. Jung, humanistické a existenciální školy nebo „zlobivé dítě“ transpersonální psychologie.
Jaká poučení vzešla z prolínání oborů pro náboženství?
Náboženská víra často hrála a hraje – ve své karikované podobě – roli útěku před odpovědností. Před komplikovaným životem a všemi jeho nástrahami. Pak si oprávněně zaslouží kritiku a odmítnutí. Je ale na místě si uvědomit, že to rozhodně neplatí o každé víře. A je dobré si všimnout, že podobným útěkem může být také opačný postoj – útěk před vírou a komplikacemi, které by mohla do našeho života vnést. Ať už si o Bohu myslíme cokoliv, zdá se, že nás stvořil ke svobodě, odpovědnosti a odvaze.
