Mám poměrně milé a pohodové děti, přesto je u nás agrese na denním pořádku. Malé děti to tak prostě mají: jsou‑li naštvané, ublížené, unavené nebo dotčené, promítají svou vnitřní nespokojenost do okolí: křičí, pláčou, útočí. A někdy se chovají ošklivě prostě proto, že se jim nepodařilo přilákat naši pozornost lepším způsobem.

Pro příklad bilance dnešního dne: Syn útočil na svou starší sestru. Ta pro změnu zase nadávala mně. A naše nejmladší před chvílí praštila a kousla brášku.

Obecně vzato je agresivní chování dětí většinou okamžité a přímočaré: naštvané dítě nás bouchne, kopne do hračky, mrští tím, co má zrovna v ruce. Jindy ale nemusí být souvislosti tak zjevné. Frustrované dítě po nás třeba stále něco chce a svými požadavky nás doslova dusí.

• Chce podat kalíšek vody – ne tenhle, tamten! – ale ten je taky špatně.
• Vyžaduje, abychom se na ně pořád dívali, jinak začne křičet.
• Neustále se nás na něco ptá a odpovědi přitom vlastně ani neposlouchá…

Na místě je ptát se, co se to vlastně děje a proč asi. Děti samy to často nevědí, zejména jde‑li o vnitřní příčiny. Cítí se nepříjemně, ale neuvědomují si hlad a únavu. Mají spíše tendenci hledat příčinu nepříjemného pocitu ve vnějším světě. A tak vyhledávají spory se sourozenci nebo oponují rodičům, vztekají se, že chtějí (nebo naopak nechtějí) něco dělat.

Když je dítě agresivní

Pro některé rodiče je nepřípustná jakákoli agrese a učí své děti:

• „Nikdy nesmíš nikoho bouchnout.“
• „Neber nikomu nic násilím.“
• „Civilizovaní lidé řeší spory vždy domluvou.“

Jenže co když na naše dítě někdo jiný útočí? Dítě by mělo být schopné přiměřené sebeobrany a agrese je zde přirozenou součástí, pomocníkem.

Kdy bliká červená

Agresivní chování je u dětí běžné a normální. Některé jeho podoby by nás ovšem měly znepokojit.

Například pokud se dítě chová krutě: se zjevným potěšením a opakovaně tahá kočku za ocas či buší do mladšího sourozence bez známky lítosti nebo pocitu viny.

V takových případech je vhodné se hlouběji zamyslet, navštívit dětského psychologa.

Agresivní chování nám pomáhá ve vymezení a hájení našeho životního prostoru a má tak v našich životech svůj smysl a místo. V určitých případech jde o nejlepší způsob obrany například vůči šikaně.

Potlačený vztek navíc v dítěti zůstává, městná se a může časem „bouchnout“ – projeví se násilným činem velké intenzity. Nebo se přetaví v agresivní chování, jež je méně zřetelné, ale chronické. A další děti přestanou útočit na své okolí, ale objeví se u nich nějaký sebepoškozující zlozvyk. Potlačováním veškeré agrese tak dětem prokazujeme medvědí službu.

Na druhou stranu není možné pouštět svou agresi nezřízeně. Je třeba děti naučit s agresí pracovat. V předškolním věku by dítě mělo být již schopné svou agresi zbrzdit, přesměrovat. Tomu je učíme zejména vlastním příkladem – dítě velmi citlivě vnímá, jak se sami chováme, když pociťujeme vztek.

Dále pak učíme děti uvědomovat si vlastní pocity, pojmenovat je a přemýšlet o nich. A můžeme si dovolit i drobné rady a instrukce:

• „Když cítíš vztek, klidně bouchni do matrace. Nemůžeš ale bouchat do lidí.“
• „Nechci po tobě, abys měl svou sestru rád, nebo aby sis s ní hrál, nesmíš jí ale ubližovat.“
• „Jestli cítíš, že bys mohl někoho bouchnout, raději se obrať na podpatku a na chvilku odejdi.“

Na každý vztek je jiný recept

Práce s dětskou agresí záleží i na tom, kde a proč pramení. Uvedu tři příklady.

Agrese z přetažení – uvědomit si, zklidnit

Tříletý syn útočí na svou starší sestru. Nejdřív ji nechtěl pustit do pokoje. Teď jí bere kočárek, chce si s ním hrát sám. Dcera ustupuje, jen panenku si z něj chce vzít. Syn útočí dál, vyžaduje, aby nechala „panenu v kočáru“. Dcera utíká, on ji čapne za vlasy, ona ječí.

To už je na mě moc, jdu tam, chytám syna za ruce. Snažím se mu hledět do očí, ale nechce mě vidět, snaží se vykroutit. Držím ho. „Horymíre, to nemůžeš! Co se děje?“ Syn ječí. Zklidňuju ho a přemýšlím. Pravděpodobně je prostě přetažený: v noci špatně spal, brzy jsme vstávali a měli honičku až do odpoledne. Možná má i hlad.

Nechávám ho vyvztekat a chvíli odpočinout u sebe v náručí. Žádné pevné objetí, prostě jen čekám, až ho přejde vztek, aby nebil sestru. Tentokrát se dokonce podařilo, že si uvědomil jednu z prvotních příčin: „Maminko, já už chci večeři.“

Děti, obzvláště chlapci, milují hravé potyčky. Boxování, honičky, polštářové bitvy, zápas. Je príma, když si to dokážeme společně užít.

Hravé útoky – pojď se prát

Nazítří syn na svou sestru zase útočí. Tentokrát si chce prostě hrát. Jenže Doubravka je unavená, na rozdíl od brášky byla hned ráno plavat a pak ve školce. Frustrovaný syn stupňuje svou snahu a setkává se se stále rozmrzelejší reakcí. „Hory, pojď, budem se prát spolu. Boxuj!“ navrhuju a syn nadšeně zavýskne.

Děti, obzvláště chlapci, milují hravé potyčky. Boxování, honičky, polštářové bitvy, zápas. Je príma, když si to dokážeme společně užít. Jen ve skutečném fyzickém kontaktu dítě pozná, jakou sílu může použít, aby to druhého nebolelo. Učí se přijatelným způsobem vybít napětí, agresi, a navíc rozvíjí svou obratnost, učí se padat, vyhrávat i prohrávat.

Hra i fyzická aktivita způsobují vyplavování endorfinů. Hravé potyčky jsou fyzickou aktivitou a hrou zároveň, a náladu zvedají obzvlášť účinně.

V pozadí smutek – prožít a pomoci

Pětiletá dcera mi nadává, jsem prý hnusná mamina. Zjišťuju, proč. „Ty si mi nekoupila tu stejnou Lociku, tu s měňavejma vlasama, jako má Eliška!“ Aha, už chápu. Eliška měla dnes přijít na návštěvu, ale nepřijde, její maminka volala, že má horečku a zůstanou doma.

„Ty ses těšila na Elišku, viď?“ říkám. „Jo! Už je to podruhý, co měla přijít a ta její máma to zrušila!“ Mluvíme o tom a dceřino naštvání se přetavuje ve smutek. Nechávám ji vypovídat. Když přechází do pláče, beru ji do náruče. Pak vymýšlíme náhradní program. Slzičky střídá úsměv a nadšení. Ano, konečně polepíme krabice tou krásnou tapetou s motýlkama!

A co naše emoce?

Někteří dospělí potlačují nejen agresi, ale i negativní emoce jako je vztek či smutek. Dětem je zakazují, trestají je za ně, nebo se prostě snaží dítě od nepříjemné emoce odvést změnou pozornosti či nějakým okamžitým pozitivním stimulem: „Leonko, neplakej, na, tady máš bonbónek.“ Občas to může být na místě, většinou však takováto reakce dospělého dítěti brání uvědomovat si skutečné pocity a adekvátně s nimi pracovat.

Emoce jako je vztek či smutek není příjemné snášet. Je to však důležité. Děti je potřebují určitou dobu cítit, prožít. A k tomu potřebují vnímat, že my dospělí se jejich negativních emocí nebojíme, že je i s nimi přijímáme: Neutíkáme od nich, když jsou smutné a máme je rádi, i když prožívají vztek nebo nenávist. Jen když děti toto cítí, mohou si dovolit své emoce přiznat a prožít. A to jim umožní se od nich posléze bez následků oprostit.

Kdybych dceru nenechala prožít vztek a smutek z toho, že její kamarádka nepřijde, a nabídla jí náhradní činnost hned, pravděpodobně by mi vztekle odsekla: „Nechci lepit ty hnusný krabice! Lep si je sama. Já si chci hrát s Eliškou!“ Těžko bychom pak strávily pěkné odpoledne naplněné radostí ze společné činnosti.