Diagnóza poruchy autistického spektra (PAS) se obvykle stanovuje v dětství, ale výrazně ovlivňuje život člověka bez ohledu na věk. Většina dospělých si s myšlenkou možné diagnózy autismu začne pohrávat v okamžiku, kdy například vidí nějaký dokument, přečtou si knihu nebo řeší tuto diagnózu u svého dítěte a pozorují u sebe podobnosti.
Nejsem si jistá, zda trpím autismem, nebo jsem jen dyslektik, napsala nám do redakce jednadvacetiletá Eliška. Skoro všechny interakce s lidmi mám naučené. Dřív jsem si to vysvětlovala tím, že mě lidé fascinují a chci jim porozumět. Dělám to vědomě už od začátku střední školy, a stále ani svým blízkým nerozumím. U lidí, které znám, vnímám vzorec jejich reakcí. Podle toho poznám, že se něco děje. Nevím, jestli to, jak vnímám svět, je běžné, ale vím, že lidi se mi vyhýbají. Vidí, v čem jsem jiná než ostatní, já ne. Ještě nedávno jsem si ráda představovala, že moje odlišnost má nějaké odůvodnění, vymýšlela jsem si úžasné příběhy o mně nebo utíkala do fantasy světa. Tak snad to není další útěk z reality...
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné