Z rozbouřených vod života mě vždycky vylovily Pamely. Jenom měly trochu menší ňadra, což jsem ocenil, neb jsem se sám nadnášel dosti. A ta poslední mi řekla, že mě již dále lovit nebude, že odchází. Že se musím sám pořádně nadechnout, vypravit se do divokých vln života a naslouchat tichu, které provází jen hlasité volání mé duše. A oba tak nějak tušíme, že až doplavu ke břehu, ona tam již nebude.

Už jako malé nás všechny učili a většinu snad i naučili plavat. Bylo to však poněkud jiné plavání než to naše dnešní. Nejdříve placenta, což se za plavání považovat nedá – to bylo takové brouzdání v mělčině ohřáté vším, co je kolem nás, teplé a výživné. Tehdy nás ještě omyli a pak i osušili, což koneckonců udělali i tehdy, když jsme byli malí a celý rybník života měli ohraničený jen stěnami bazénku, nafukovacího brouzdaliště, kde jsme si nahatí hráli bez ohledu na tátu a mámu, natožpak na naše sexuální představy.

První zkouška dospělosti přišla v době, kdy jsme již vody vytlačovali přespříliš a v malém bazénku jsme vypadali poněkud humorně. Co na tom, že někteří stále plavou podél té dokola nafouknuté stěny, zpovzdáli hlídáni a opatrováni rodiči. Měli jsme se naučit plavat v hloubce.

Vím, jak jsem se tehdy bál. Bál jsem se hloubky i té tety, co mě do ní hodila. Máma ječela strachy a teta se smála. Byla bohatá, mohla si to dovolit. „Už je dost velkej, poradí si.“ Hodila mě tam a já plaval rychle ke břehu, abych na ni spustil svůj ječák a řekl jí, jak ji nesnáším a že jsem mohl mít bebí! Plavat jsem se ale naučil, jako každý. Jako pes, tak trochu šokem. Někdo jiný zase pomalými a trpělivými krůčky‑tempy, za doprovodu některého z rodičů, tehdy opravdových životních mentorů. Koneckonců i taková hloupost jako plavání mohla poukázat na výchovu jako takovou. Byli‑li jsme do všeho hozeni, či jsme byli trpělivě vedeni.

Kolik z nás plave s někým, ač víme, že to není tak úplně fér. Ještě jsme se ani nevydali na cestu a už s kotníky namočenými ve vodě křičíme, aby nás zachránili.

Tím nechci říci, že je někdy vůbec to nejlepší být do něčeho hozen, je však zásadním rozdílem, jsme‑li někam hozeni, či odhozeni. Odhození je plné nevrlostí, nabité negativními emocemi a strachem. Hození může býti uvážlivé, předurčené důvěrou a jistotou. Tedy není žádné hrdinství dělat z dětí hrdiny, jsou‑li v duši ponořeni a plavou spíše než ve vodě ve vlastní nejistotě, o které sice netuší, ale brzy, dříve či později, ji rozluští a ona vyplave napovrch. A to právě tehdy, když opustí ohraničené vody toho bazénu pro dospělé a vrhnou se na širé moře života, kde je někdy až příliš těžké nalézt břeh, natož pak toho, kdo by nás z té vody vylovil.

Odcházím, pomoz si sám

Teď už jsem veliký (a tlustý), takže plavu, i když neplavu. V životě se někteří, hozeni do jeho vlnění, spoléhají na plavčíky, kteří uslyší jejich naléhavé volání o vytáhnutí ven, avšak najde‑li se na širém moři plavčík života, bude to jednak náhoda, a jednak jen záchrana dočasná, neb nás onen plavčík na břehu beztak opustí a my započneme plavat‑hledat znovu.

Mě vždycky vylovily Pamely. Jenom měly trochu menší ňadra, což jsem ocenil, neb jsem se sám nadnášel dosti. A ta poslední mi řekla, že mě již dále lovit nebude, že odchází. Že se musím sám pořádně nadechnout, vypravit se do divokých vln života a naslouchat tichu, které provází jen hlasité volání mé duše (ve skutečnosti to bylo méně sofistikované).

Pak se prý budu cítit s každým tempem lehčí, s každou opuštěnou persónou silnější a odhodlanější doplavat až ke břehu, kde se postavím na vlastní nohy (no nevím, po té plavbě).

Je potřeba se zaposlouchat a v duchu Jungovské individuace (má skromná poznámka) pokorně plavat pomalými, ale vytrvalými tempy ke břehu, kde budu moci stanout, nasycen sám sebou. Prokoukla mě! Že prý nejsem tlustý, jen jsem obalen několika vrstvami sebeklamu a přetvářky. Že na té plavbě budu muset postupně opouštět všechny doposavad držené vrstvy „vlastního já“, persóny, jež mi nepatřily a ztěžovaly mi každé z temp.

Pak se prý budu cítit s každým tempem lehčí, s každou opuštěnou persónou silnější a odhodlanější doplavat až ke břehu, kde se postavím na vlastní nohy (no nevím, po té plavbě). A že na mě na břehu počká. Na břehu, kde budu s to střízlivě přijmout všechny stíny, které odkryjí mé slabosti a nedostatky, které jsem ve vodě schovával a táhl s sebou a za sebou jako kotvu, která mě držela zpátky.

Na rozloučenou mi ještě řekla, že je to vše jen o tom se rozhodnout, vydat se na cestu poznání s odhodláním doplavat až na břeh sám, podporován druhými, ale sám. Koneckonců všichni plavci, co kdy přeplavali la Manche, měli vedle sebe také ty, kteří je podporovali a hnali kupředu. Byli tací, co doplavali bez pomoci a svého cíle dosáhli, ale byli i tací, co byli vděčni za svého plavčíka, který je z vody vytáhl, a oni tak svou misi nedokončili. Neztratili však odhodlání se do moře vrhnout znovu a svůj boj dokončit tak, jak se patří.

S podporou, oporou, ale sami. Sami se sebou, ve vlnách života.   

A oba tak nějak tušíme, že až doplavu ke břehu, ona tam již nebude. Možná. Ale také vím, že to v onu chvíli nebude to úplně důležité. Kolik z nás plave s někým, ač víme, že to není tak úplně fér. Ještě jsme se ani nevydali na cestu a už s kotníky namočenými ve vodě křičíme, aby nás zachránili. Ta představa je tristní. Až totiž svépomocí doplaveme ku břehu, měli bychom potkat někoho úplně nového, krásného a věčného: vlastní životní perspektivu, sebejistotu a schopnost býti (ne)závislí na druhých i na sobě samých.

Petr, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o svůj příběh či myšlenky formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz.