odemčené

Bez konfliktů člověk nedozraje

Psycholožka Nela G. Wurmová v rozhovoru vysvětluje, proč není dobré být „hodná holka“.

Barbora Šťastná

Barbora Šťastná
Publicistka

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová
Psycholožka

20. 1. 2023

Ženy, které v dětství a dospívání byly hodné, poslušné a bezproblémové, v dospělosti někdy prožijí explozi negativních pocitů připomínající pubertu. Jak se z dívky stane „hodná holka“ a co se obvykle skrývá v rodinném pozadí? O tom jsme hovořily s psycholožkou a psychoterapeutkou Nelou G. Wurmovou.

Proč nám sousloví „hodná holka“ zní skoro urážlivě? Automaticky se nám pod těmi slovy vybaví někdo, kdo je spíš pasivní a trochu nudný. Dobrota by přece měla být oceňovanou vlastností!
Řekla bych, že „být hodná“ mělo třeba před sto lety úplně jinou konotaci. Poslední, co se od žen očekávalo, bylo mít svůj vlastní názor a ambice. Obzvlášť u ženy v roli manželky se na konci 19. století oceňovala spíš poslušnost a povolnost. Vidíme to v knížkách z té doby. Třeba v Maryše se považuje za běžné, že muž ženu bije. Manželka to má bez výčitek a stížností snést, neměla by se čertit za „trochu toho bití“. Postupně se podařilo, aby ženy svou pozici proměnily. Spolu s tím se začaly oceňovat docela jiné vlastnosti – i když máme před sebou ještě plno práce, přece jen dnes oceňujeme ženy za schopnosti, za samostatnost, bystrou hlavu, vlastní úsudek… Ve spojení „hodná holka“ možná slyšíme to staré očekávání.

Zdá se, že být „hodná“ je určitým handicapem i v partnerských vztazích.
Naše očekávání od manželství jsou také úplně jiná než dřív. Kdysi to byla ekonomická instituce, která má zajišťovat stabilitu a děti. Jak píše třeba psycholožka Esther Perel, dnes chceme být milenci, i po desítkách let zažívat vášeň, objevovat nová zákoutí vztahu. To prostě nesvedete s hodným, poslušným a v každém kroku předvídatelným partnerem, který se tak hodil v roce 1894, kdy Mrštíkové psali Maryšu.

Proměna rolí

Požadavek na poslušnost a povolnost byl ale nahrazen jiným společenským tlakem. Neustále slyšíme, že máme vystupovat z komfortní zóny, myslet „out of the box“, prosazovat se, vystoupit z řady…
Obzvlášť mladí lidé mají pocit, že musí být nějak speciální, výjimeční, aby měli hodnotu. Cítí se ohledně sebe špatně, když to tak není. Nemají sebevědomí v navazování partnerství, protože si nemyslí, že toho druhého mají čím zaujmout. Věří, že se musí hodně snažit, být originální, zajímaví, úspěšní, udělat něco velkého.

Jako by si člověk už nemohl dovolit být prostě obyčejný.
Přesně. Lidé například často uvěří tomu, že nemá smysl mít koníček, ve kterém nejste nějak extra dobří. Ale to je přece nesmysl. Mělo by podle mě být výsostné právo psát špatnou poezii, kreslit průměrné obrázky, hrát si na kytaru jen tak pro radost. Chodit na tanec s plným vědomím, že z vás nikdy velký tanečník nebude. Nemít ambici svůj koníček nějak zpeněžit. Hlavně mladí kolem dvacítky často říkají: „Já v ničem nejsem nějak extra dobrý, mě baví prostě to a to a to, ale v ničem nejsem nijak výjimečný.“ Je pro ně mnohdy úlevné a jindy naopak těžké slyšet – vždyť to je ale úplně v pořádku. Život po nás chce, ať jsme sami sebou. I kdyby to „sám sebou“ pro nás samotné vypadalo celkem nudně. Po pravdě, leckterý terapeut by vám řekl tajemství: Lidé, které všichni kolem obdivují za jejich hrdinství nebo originalitu, sami sebe často považují za dost obyčejné, případně taky rovnou nedostatečné. Hlavní hrdina příběhu obvykle nemá čas obdivovat sám sebe, protože je moc zaměstnaný žitím svého hrdinství.

Jak se to projevuje speciálně u žen, třeba v souvislosti s mateřstvím a kariérou?
Dřív se od ženy s dětmi čekalo, že se bude právě jen starat o děti a domácnost, nic jiného dělat ani nemohla. Když je dnes čerstvá matka jenom na mateřské, dost lidí se na ni dívá skrz prsty jako na někoho bez ambic, kdo zakrní, za chvíli bude mluvit jenom o plínách a bude mít vykojený mozek. Já při mateřské trochu pracuju, protože je to pro mě samotnou fajn. Jiné moje kamarádky si daly pracovní pauzu a jsou čistokrevné mámy, protože je to tak příjemnější zase pro ně. Já vím, že je to takové banální prohlášení, ale kdyby se lidi nechali prostě žít, bylo by všem líp.

Zvnitřněné nároky

Na trhu s populárními seberozvojovými příručkami najdete spoustu publikací, které radí, jak přestat být „příliš hodný“, a prezentují to jako cestu k úspěchu v kariéře nebo nalezení vztahu. Proč je tak těžké přestat být „hodnou holkou“?
Protože to, kvůli čemu se chováme jako hodná holka, je obvykle naprosto niterné poselství o tom, jak máme žít své životy. Co je dobré, co je špatné, co je přípustné, za co nás druzí odsoudí. Psychologickým výrazem se takovým poselstvím do života říká introjekt. Získáváme je obvykle v dětském věku nebo v dospívání a vryjí se nám hluboko do duše. Pro dítě by v extrémním případě znamenalo smrt, kdyby ho rodiče nebo nejbližší lidé zavrhli – a pokud ne smrt, pak citovou izolaci a ani na tu nejsme psychologicky stavění. Takže se prostě přizpůsobíme, ať jsme přijatelní a milovaní víceméně v jakékoliv dostupné podobě. Něco takového nezměníte prostě tak, že se jednoho dne rozhodnete „už nebudu hodná holka“. Je to mnohdy návod, podle kterého jste postavili velký kus své osobnosti a fungovali tak dvacet, třicet, čtyřicet let života. Vlastně si nemyslím, že jakákoliv přečtená seberozvojová příručka sama o sobě povede ke změně, přestože to může být důležitý krok v nějakém větším duševním procesu.

Co tedy může být prvními kroky, které uvedou v život proces změny? Ve filmech to často vypadá tak, že žena si pořídí jiné, nápadnější oblečení a vyrazí do baru nebo na nějakou extravagantní dovolenou. Ale předpokládám, že pouhé přijetí vnějších atributů sebevědomé „mrchy“ asi moc nepomůže…
Přesně takhle to je třeba v docela pěkném filmu Shirley Valentine. A víte co, ono to tak může navenek klidně vypadat. Podle mých zkušeností z terapie s klienty je častější nejdřív nějakou změnu udělat uvnitř sebe. Zpochybnit svoje introjekty o tom, jaká musím a nesmím být, začít se víc dostávat do kontaktu se svým vztekem nebo agresí, učit se přijímat sama sebe s celým spektrem emocí, ať už příjemných, nebo nepříjemných. V druhém sledu se pak ty změny propisují do vnějšího světa, ale častěji to vidím třeba ve vztazích.

V čem se to projevuje?
Třeba v tom, že se daná žena nebo i muž učí nenechat si všechno líbit, ozvat se, asertivně vyřeší první situaci a pak druhou a třetí. Někdy to pár vztahů stojí, lidi bývají občas překvapení, proč se na tomhle člověku už nedá dříví štípat, a mnohdy jsou tím dotčení. Ale to říkám já jako terapeutka. Pravda je, že mám v okolí i ženy, pro které bylo významným krokem a pomocí v jejich vnitřním procesu udělat něco vnějšího. Začít nosit sukně nebo rtěnku. Pro mě bylo třeba dost významné, když mi kamarádka portrétní fotografka udělala pěkné fotky. Vyloženě vnější podnět spustil změny uvnitř. I tady myslím, že na to není žádný mustr.

Jaké mohou být konkrétní důvody toho, že se dívka ve své původní rodině nenaučí „zlobit“ a projevovat negativní emoce?
Těch důvodů může být spousta. Ono se to nezdá, ale abyste mohli bezpečně zažívat trochu té neškodné revolty a disentu vůči rodičům, chce to velký kus bezpečí. Znám například jednu slečnu, která měla duševně nemocného otce, schizofrenika. Všichni v mámině okolí jí neustále vykládali o tom, jak to má její máma s tatínkem těžké a jak jí hlavně musí hodně pomáhat a nepřidělávat starosti. Tak se naučila „být hodná a nepřidělávat starosti“. Takže se neprojevovat, nemít vztek, nemít potřeby, které by mohly být někomu na obtíž.

Zajímaly by mě další příklady z praxe.
Jiná slečna s násilným otcem. Cokoliv mu přeletělo přes nos, začal tlouct do věcí i do lidí, házet věcmi, házet mámou o stěnu. Pár takových incidentů, mnoho prožité hrůzy a taky se naučíte chodit po špičkách, ve všem se podvolit a nevytvářet jakoukoliv záminku pro další výbuch. Obzvlášť když párkrát zažijete, že váš prohřešek odnese třeba vaše máma. Nebo další slečna s mámou alkoholičkou. Jak mi jednou řekl můj supervizor Tomáš Přikryl, děti alkoholiků bývají schopné, ale nebývají šťastné. Na mámu, byť vzdělanou lékařku, nebyl spoleh, už ve dvanácti musela daná slečna občas volat do ordinace a omlouvat mámu, že nedorazí, protože byla právě pod obraz. V takové situaci máte dvě možnosti. Jít cestou chaosu, sami začít žít divoce, pít, brát drogy, chovat se rizikově… anebo se stanete vzornou fungující ženou, protože aspoň někdo fungovat musí.

U nás se to tak dělá

Souvisí to tedy vždy s velmi problematickým rodinným pozadím?
Může to být taky úplně jinak – bez patologií, bez diagnóz rodičů. V soudržných funkčních rodinách. Třeba my jsme prostě měli strašně moc soudržnou rodinu, všichni si vždycky vycházeli vstříc. Až tak moc, že téměř nebyl prostor pro konflikt. Spousta přátel mi rodinu vždycky záviděla, protože rodiče se měli rádi mezi sebou, milovali své děti nadevše… prostě jen u nás doma byla příliš velká hodnota být v pohodě, neprudit druhé, nevířit vodu. Nedělat scény.

To zní dokonale – možná až příliš.
Myslím, že dobou bylo hodně dané i to, že se od dětí očekávala poslušnost a ideálně dobrá nálada. Ještě možná mohly být smutné, ale z dobrého důvodu a ne moc intenzivně a moc dlouho. A rozhodně by se neměly vztekat. A tak, i když tehdejší rodiče dělali opravdu to nejlepší, co uměli, jednali podle svého nejlepšího soudu – často se potkávám se ženami, které něco jako pubertu zažívají třeba až na vysoké škole, až se dostanou z domácího prostředí pryč, a najednou vidí zvenčí to, co jim vždycky připadalo jako naprosto samozřejmé. A třeba to začnou zpochybňovat. Což je bolestné pro obě strany, ale ve výsledku je to užitečný proces.

Jak takový proces obvykle vypadá?
Často si lidi začnou všímat toho, co se doma při návštěvách děje, jak se k nim rodiče chovají, a že to tak sice bylo vždycky, ale najednou jim to leze na nervy a vrací se z návštěv podráždění. Mají chuť dělat věci jinak, začne to být nějak víc vidět. Víc vyvstává takové to „ano, takhle to doma bylo, já to ale chci jinak a vy se s tím musíte smířit“. Někdy se lidi poprvé na svoje rodiče začnou pořádně zlobit. A třeba i neadekvátně, jak to i v pubertě bývá – až další fáze je třeba dojít k tomu, že rodiče dělali to nejlepší, co v dané chvíli mohli a uměli. Ale nelze to pořadí prohodit. Občas prostě musíme od jedné zdi k druhé, než se najdeme uprostřed a rozšíříme si možnosti natolik, že mezi těmi zdmi svedeme svobodně pochodovat. A kde je minulost těžší, tam si myslím, že bez uznání a přijetí svých emocí a jejich závažnosti, bez plného docenění toho, co se opravdu stalo, ani moc dál jít nejde.

Emoce obrácené dovnitř

Jak se takové nastavení, kdy neumím nebo „nesmím“ projevovat negativní emoce, projevuje ve vztazích? Je nějaký typ partnerů, které si tyto ženy často nacházejí?
To nevím. Myslím, že vlastně ne. Znám ženy s tímto nastavením, které si opakovaně nacházejí citově ploché partnery, jiné dominantní partnery, ale jiné třeba i milující a pečující muže. Řekla bych, že to „nesmím projevovat negativní emoce“ je tak časté, že z toho nejde udělat nějaký generalizovaný šuplík. Není to ostatně jediná proměnná, která ovlivňuje naši volbu partnerů.

Častým problémem mezi dospívajícími dívkami v současnosti je sebepoškozování. Může jít o projev agrese, kterou si nedovolí obrátit proti světu, a tak ji obracejí proti sobě?
Je to to nejběžnější vysvětlení. Že když nemůžu agresi a vztek ventilovat ven, obrátí se proti mně. Ne třeba klasickým fyzickým sebepoškozováním, ale tím, že člověk bičuje sám sebe psychicky, je naštvaný na sebe nebo si říká „bože, já jsem nemožná“. No, samozřejmě je pak realita složitější v tom, že to není jediná možná varianta. Mluvila jsem třeba se slečnou, která potlačila sebe i se svými pocity natolik, že prostě vůbec nic necítila. A cítit bolest znamenalo cítit aspoň něco. Zakusit na moment, že existuji. Že mám nějaké tělo, že prožívám, takže jsem naživu.

Jak na to mohou rodiče reagovat kromě toho, že dceři zajistí nejlepší dostupnou psychoterapeutickou péči?
Co může udělat rodič krom případného hledání terapie – asi se především zajímat, věřit, že k tomu existují nějaké reálné důvody, i když jim třeba nutně nerozumím. Že je to jednání nějakým způsobem smysluplné, něco skutečného je za ním. Není to jen vrtoch, rozmazlenost, snaha vás trápit nebo to, že „dneska ti mladí nic nevydrží“. Snažit se být v kontaktu s tím, jaký život vaše děti žijí, jestli jim někdo neubližuje tam, kde tráví své dny. U starších dětí je to složitější, ty už rodiče do svého vnitřního světa tolik nepouští. Pomáhá cokoliv, co buduje kontakt mezi vámi, takže přijetí a zájem má určitě lepší šanci pomoct než křik, zákazy, tresty. Restrikce vůbec obvykle vedou spíš k tomu, že budou děti své chování lépe skrývat.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Těžký život úspěšných

Největší výzva je obyčejnost. Ve vnímání, cítění, vztahování se k lidem.

6 min

Dar omezenosti

Naše nekonečná mysl žije v konečném těle. A to je dobrá zpráva.

20 min

Co vlastně můžu

Úraz mě na čas připravil o milovanou aktivitu. Co teď můžu dělat pro svou pohodu?

14 min

Environmentální žal

Být smutný kvůli ohrožené přírodě je namístě. Jaké nevědomé mechanismy se za touto emocí mohou …

15 min

Lék na smutek

Naše mysl je jako mlýn. Mele a mele. Je na nás, jaké „zrní“ do něj …

10 min

20. 1. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.