Dítě dostává do péče matka, protože je na tuto roli od přírody lépe připravená. V našich končinách se jedná o téměř automatické rozhodnutí. Mnozí o něm začínají pochybovat, ale v praxi je 90 procent dětí po rozvodu svěřeno do péče matky. Odnosila ho, porodila ho, odkojila ho. Proč by ho neměla také vychovávat?

Když matka dítě do výhradní péče nedostane, vrhá to na ni krkavčí stín. V anonymitě většího města se může schovat, v menším se ale nevyhne pranýři drbů a odsuzujících pohledů.

Očekáváme, že aby matce „sebrali“ děti a dali je otci, musí se jednat o nějakou pochybnou existenci s duševní chorobou, která si pravidleně proplachuje játra stoprocentním lihem, nesprchuje se, snídá balíček cigaret a v mezičase prodává tělo zpoceným kamioňákum.

Musí to být opravdu tak? Co když se jedná o soudnou ženu, která si dokázala připustit, že otec to prostě se synem umí líp? Co když sama sebe zasklila, aby dala svému dítěti to nejlepší? Je tato žena horší matkou než nevyrovnaná pipina, která nevědomky zaplétá své dítě do sítě nenávisti a využívá ho, aby jí foukalo porozvodová bebínka?

Tátové to také nemají jednoduché, když trpí pocitem, že jeden víkend za čtrnáct dní je proklatě málo na to, aby mohli naplno rozehrát všechny důležité etudy své otcovské role. Aby po rozvodu získali víc než standard, musejí soudce okouzlit výjimečným charakterem (viz článek Až se rozvedeme, táta zmizí).

Ve Španělsku žehlí košile třicetiletým „chlapcům“ maminka. Ta také dostane v 90 procentech dítě do vlastní péče – a jako bonus byt exmanžela.

Je to spravedlivé?

Tato zvyklost má svoje pochopitelné základy. Jestliže byla matka tradičně pečovatelkou a otec živitelem, očekává se, že v těchto rolích budou oba pokračovat i po rozvodu.

Ve Skandinávii je 40 procent dětí svěřováno do střídavé péče. Ve Skandinávii je ale také normální, že si muži sami perou a žehlí košile. Feminismus tam není sprostým slovem.

Ve Španělsku naopak žehlí košile třicetiletým „chlapcům“ maminka. Ta také dostane v 90 procentech dítě do vlastní péče. A jako bonus byt exmanžela.

Zkrátka v zemích, kde se tradiční ženské a mužské role dostatečně oddělily od biologického pohlaví, jsou lidé také ochotnější k nestardandním porozvodovým uspořádáním.

Jak to máme v Česku? Jsme někde na půli cesty. V mnoha rodinách se pozvolna prolínají role matek a otců. Mělo by porozvodové uspořádání na tuto změnu reagovat?

Problém není v tom, že se obvykle přistupuje k výhradní péči matky. Problém je v tom, že se k němu často přistupuje bez ohledu na potřeby konkrétní rodiny. Šlo by to i jinak, ale lidé, kteří by na tom mohli něco změnit, mají strach, že by některým dětem ublížili.

V médiích jsou slyšet hlavně extrémy. Jedni agresivně křičí, že střídat se má vždy a všude (www.stridavka.cz), druzí prezentují střídavou péči jako zlého strašáka, který ohrožuje zdravý vývoj dětí (www.jedendomov.cz).

Střídavá péče může být skvělým řešením porozvodové situace. Stejně tak ale může být skvělým řešením výhradní péče matky. Anebo výhradní péče otce.

Jak to tedy je? Co nám opravdu říkají výzkumy?

Střídavá péče může být skvělým řešením porozvodové situace. Stejně tak ale může být skvělým řešením výhradní péče matky. Anebo výhradní péče otce. Vždy přeci záleží na konkrétní situaci.

Poslanec Pavel Staněk z ODS chtěl nedávno prosadit zákon, který by de facto nařizoval soudům preferovat střídavou péči před jiným porozvodovým uspořádáním.

Nesouhlasím s ním. Není třeba měnit zákony a nahrazovat jedno dogma druhým. Je třeba změnit naše vlastní zatuhlé postoje a přesvědčení, jež nám brání ve flexibilním a třeba i méně konvenčním rozhodnutí. Svět je příliš složitý na to, aby v něm existovala jednoduchá a bezchybná řešení.

Obecně platí, že uvažovat o střídavé péči mohou rodiče, kteří:

• jsou i přes počáteční poryvy schopni se rozumně domluvit
• žijí blízko sebe
• mají podobné výchovné principy
• dosud se oba dva aktivně zapojovali do péče o děti.

Uvažovat o ní samozřejmě mohou i ti, kteří to takto nemají. V první řadě by si ale měli sáhnout hodně hluboko do svědomí a zeptat se sami sebe, jestli udělali všechno pro to, aby s druhým rodičem svého dítěte vycházeli rozumně. Za jejich argumenty se totiž mnohdy skrývá nějaká dobře vytěsněná touha po pomstě.

Chcete, aby vaše dítě bylo šťastné? Tak to urovnejte!

Viděla jsem hodně rodičů, matek i otců, kteří měli plná ústa lásky ke svým dětem, ale ve skutečnosti posedle, často nevědomky zamotávali své děcko do destruktivního konfliktu.

Že je naivní navrhovat, aby se nad svým jednáním zamysleli? Pomoci jim mohou všichni, kdo do procesu rozvodu vstupují – rozumní a emocemi méně popletení přátelé a příbuzní, případně psychologové či soudci.

Rodiče, kteří bojují o střídavou péči, by měli dobře zvážit, jestli budou dost silní, aby před ubohým děckem nevyprazdňovali své vnitřní spory. Tato slabost může na sebe brát různé podoby, od pichlavých poznámek po nařizování bobříka mlčení: o tom, co se událo během týdne stráveného s druhým rodičem, se prostě nemluví!

Úplně stejnou inventuru svých vnitřních pohnutek a motivů by ovšem měli udělat i ti rodiče, kteří chtějí dítě do výhradní péče. Ne vždy je to ta nejlepší volba a ne vždy je ku prospěchu dítěte.

Bohužel, pokud se rozvedení (ale i nerozvedení) rodiče vzájemně trápí dlouhá léta a svoji trapnou hru rozehrávají bez ohledu na přítomnost vystresovaného potomka, jejich dítě na tom dobře nebude, ať už bydlí s kýmkoliv. Tady žádné ideální řešení neexistuje.