Ráda dětem dávám sladké. Peču koláče, vařím kaše, míchám ovocné dezerty. Svého času jsem se ale pro své okolí proměnila ve „zlou mámu“, která „dětem nic nedopřeje“.

Ve vztahu ke sladkostem existují dva vyhraněné typy rodičů: říkejme jim pro jednoduchost asketi a hedonisté.

• Hedonisté si sami rádi a často dopřejí něco dobrého a podobně se chovají i k dětem. Většinou preferují okamžité uspokojení, neohlížejí se na dny následující. Carpe diem! Častěji holdují i jiným nezdravým chvilkovým potěšením, například kouří. Souvisí to obvykle se slaběji rozvinutými volními (a někdy i rozumovými) vlastnostmi. Kořeny můžeme hledat, jak jinak, v dětství.
  
• U asketů je to naopak: sami sladkostem neholdují a dětem je dávají jen ve velmi malé míře. Vůle bývá silnější, vzdělání vyšší.
  

Tajné neřesti

Ne vždy jde však chování rodiče k dítěti ruku v ruce s jeho chováním k sobě samému. Ve vztahu ke sladkostem tak nacházíme případy, kdy rodič dětem sladkosti upírá, zatímco jim sám tajně holduje, anebo naopak: sám cukrovinky nekonzumuje, ale jeho potomky běžně potkáte s lízátkem v jedné a slazeným pitíčkem v druhé ruce.

První z uvedených mají většinou poměrně rozvinuté povědomí o tom, co je zdravé – rodič ví, co by chtěl, ale sám u sebe to nedokáže (rozumové vlastnosti dobré, vůle slabá, často jde o zlozvyk táhnoucí se od dětství).

Vzpomínám například na klientku, která „ujížděla“ na sladkostech a dalších nezdravých potravinách: pravidelně mlsala bonbony, a když měla v práci větší stres, snědla během hodiny tabulku oříškové čokolády či pytlík smažených brambůrků. Její dítě (v batolecím věku) se přitom stravovalo velmi zdravě a potraviny typu bonbonů, brambůrků a přeslazené čokolády vůbec neznalo.

„Lék“ na rozlady

A kde se berou rodiče, kteří sami sladkostem neholdují, avšak jejich malé děti ano? Na první pohled je to záhada: proč rodič, který sám jí zdravě, dítěti cpe sladké? Někdy je to prostě tak, že takový rodič stravu zrovna dvakrát neřeší – jemu samotnému sladké nechutná (to ovlivňuje genetika i zvyk), zatímco jeho dětem ano. Někdy nacházíme v pozadí přesvědčení, že děti sladké potřebují, že jim nějakým způsobem prospívá.

Vzpomínám například na jednu maminku, která byla přesvědčená, že nedostatek glukózy v krvi vyvolává u dětí záchvaty vzteku. Nosila proto po kapsách bonbony s hroznovým cukrem, a jakmile se zdálo, že nálada některého z jejích čtyř dítek povážlivě klesá, podávala „lék“. Samozřejmě pak obdarovala všechny své děti – raději víc než míň.

Zatímco ona zdravě vařila, prarodiče si kupovali vnoučata taškami plnými sušenek, bonbonů, perníčků a čokolád.

Tento recept je, i když většinou bez podobného „odborného“ výkladu, ostatně v naší populaci poměrně rozšířený. Na mé děti se jej snažili uplatňovat různí hodní blízcí, ale i docela neznámí lidé, například spolucestující v MHD. Nejčastěji nabízeli bonbony, jindy lízátko, sušenku nebo čokoládku.

Často bývá v pozadí přeslazených dětí zdravě se stravujících rodičů jejich rezignace. Vzpomínám například na jednu klientku, nešťastnou z babiček a dědečků svých dětí: zatímco ona zdravě vařila, prarodiče si kupovali vnoučata taškami plnými sušenek, bonbonů, perníčků a čokolád, a když se snažila sladkosti alespoň trochu regulovat, hlasitě ji obviňovali, že „dětem nic nedopřeje“. Tchyně vnoučata dokonce nabádala: „A někam si to schovejte, ať vám to máma nesebere!“

Požitek pro dárce

Děti mají obecně vzato sladké rády – preferenci pro sladkou chuť vykazují už novorozeňata, však i mateřské mléko chutná trochu sladce. Obecně proto dáváme dětem sladké rádi a extrémně se mu vyhýbat není, domnívám se, žádoucí. Děti se pak nezřídka na návštěvách a podobných příležitostech chovají jak utržené ze řetězu, jak mi přiznal jeden tatínek, jehož manželka je blázen do zdravé stravy.

Většinou je však problém opačný: děti konzumují příliš mnoho přeslazených a i jinak nezdravých cukrovinek. Důvod je prostý – bonbony (obzvláště ty nezdravé i jinými složkami, než je přemíra cukru) jsou levné, skladné a trvanlivé. Proto je často nosíme po kapsách a v kabelkách; na recepcích, v kavárnách apod. je často mívají na pultě k rozebrání jako pozornost podniku. Bonbónek potěší. A kdo by nechtěl potěšit dítě, že? Darovat bonbon je požitek i pro dárce. Požitek levný a snadno dostupný.

Jenže: cukr je návykový, způsobuje obezitu a další zdravotní problémy. Mění chování dětí. V bonbonech a dalších cukrovinkách se navíc pojí s dalšími, často ještě nezdravějšími složkami: umělými barvivy, aromaty, konzervanty a dalšími chemikáliemi. Sladkosti, kde je cukr nahrazen umělými sladidly, bývají ještě nezdravější.

Blažená nevědomost

A kdy že jsem to byla za „zlou mámu“? Spočítala jsem si tehdy, že mí školkáčci dostanou denně klidně hrst bonbonů: jeden od paní učitelky za zvedání židliček po obědě, několik od kamarádů, kteří mají zrovna narozeniny, loučí se nebo z kdovíjakého jiného důvodu odešli do školky vybaveni pytlíkem bonbonů (možná k nim domů nosí nezkrocené návštěvy tašky sladkostí a rodičům je to pak líto vyhodit); další bonbónek od paní prodavačky z obchůdku za rohem, další od hodných spolucestujících v autobusu…

Chci říct, že v rámci ochrany zdraví našich dětí nezbývá než hodné dárce krotit – a čelit obviněním, že jsme nepřející (slovo, jež volí dospělí) a zlí (to říkají děti). Všem rodičům přeji hodně sil.

A ještě jedna maličkost: Dokud dítě neokusí bonbony, smažené brambůrky a další nezdravé pochutiny, dokud nevidí, jak se nad nimi jiní rozplývají, vůbec mu nechybí. Blažená nevědomost.