21. 5. 2020
Každá doba nese své hrdiny. Pár nám jich předloží média, většina z nich však zůstává nenápadných, bezejmenných – ale v žádném případě bezvýznamných. Není nakonec takovým hrdinou každý, kdo se rozhodne být dobrým rodičem, manželem nebo třeba pekařem? Být dobrým člověkem? Proč nám to často nestačí? Nestačí nám být dobří, lidští, chceme být perfektní. Žijeme v představě, že správný rodič nemůže mít problémy s dětmi, správný manžel se nikdy nepohádá s manželkou a správný pekař nesmí spálit chleba. A tak místo abychom o to vše usilovali s radostí a dovedli se i ocenit a pochválit, ocitáme se v pasti věčné nespokojenosti a perfekcionismu. A to je past, která na nás číhá v každé době.
„Všude slyším, jak bych měla využít všechny možnosti, které ta krize přinesla,“ slýchám v posledních dnech, „ale moc jich nevidím. Ráno musím navařit na celý den a pak sedíme všichni doma u počítače. Děti místo úkolů hrají hry a já je raději nechám být, jinak bych do práce nic neudělala. Pak se s nimi učím. Peru. Chvíli jdeme ven, ale procházet se v parku je moc nebaví. Večer volám babičce, dvakrát týdně jedeme pro nás i pro ni nakoupit. A druhý den znova. Do toho všechny ty negativní zprávy. Mám pocit, že to nezvládám, a vůbec nevím, jak to vydržím třeba půl roku.“
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné