Být sám sebou

Když píšu článek, ptám se sama sebe, jestli čtenáře zaujme, a zároveň mi běží hlavou, jestli se tak trochu nepodbízím. Často píšu o tom, že má smysl dělat správné věci bez ohledu na výsledek – ale pak stejně sleduju, jestli jsem nasbírala nějaké like a sdílení na facebooku.

Když přijde klientka s tím, že manželství nefunguje, v práci ji to nebaví a přátele téměř nemá, pracujeme na tom, aby byla ve svém životě spokojenější. Aby si našla nějaké koníčky, nebyla závislá na manželově či šéfově náladovosti, aby péči o staré rodiče delegovala i na někoho jiného. Ale pokud bude „jen“ sama sebou a nikde se jí nedostane ocenění, stejně spokojená nebude.

Když si mladý muž stěžuje, že nemá žádné přátele ani dívku, ale jedním dechem tvrdí, že podbízet se nebude, pracujeme i na tom, aby neměl pocit, že když někoho pochválí nebo vede rozhovor o něčem, co ho třeba úplně nezajímá (ale druhý z toho má evidentní radost), nemusí to zákonitě znamenat, že se zpronevěřil sám sobě.

A když čtu dobré rady pro ženy, že se nelíčíme a neoblékáme pro druhé, ale především pro sebe, musím se pousmát. Ano, máme dobrý pocit, když nám to sluší, ale ruku na srdce: na pustém ostrově by nám to asi extra potěšení nepřinášelo.

11. května 2019

Žena a její role (seminář)

Leona Dyrehauge

Mezi extrémy

Zkrátka a dobře, jistá míra konformity do našeho života patří a netřeba se jí bát. Těžké je spíš vyvarovat se extrémů, které bohužel nejsou nic výjimečného.

Sama jsem vyrůstala v dobách budování socialismu. I když moji rodiči byli odpůrci režimu, nebyli revolucionáři. Takže základní strategie byla s nikým se moc nepouštět do konfliktu a myslet si svoje.

Výchova dívek na maloměstě pak probíhala v duchu minulých generací: hlavně se přizpůsobit svému muži, rodině, dbát na to, co si pomyslí sousedé a paní učitelka. V hloubi duše mě to štvalo, ale nebyla jsem buřič, a tak jsem víceméně jela v připraveném programu.

Každý si dnes pevně stojíme za svým a navíc každý najde pro svůj jediný správný názor podporu.

První porevoluční děti, které naše generace přivedla na svět, jsme chtěli vychovat úplně jinak. A mnohdy se to podařilo. Naše děti jsou víc samy sebou. Chtějí dělat jen to, co je baví. Jsou sebevědomé a nepřizpůsobivé. Jistě ne všichni, ale statisticky jsme se zkrátka tak trochu přehoupli do opačného extrému.

Každý si dnes pevně stojíme za svým a navíc každý najde pro svůj jediný správný názor podporu – masožravec i vegetarián, ateista i náboženský fanatik, příznivec Zemana i jeho odpůrce. Šikujeme se v nesmiřitelné tábory a všichni jsme sami sebou.

Nestala se někde chyba? Existují opravdu jen dvě cesty, kdy buď jsem sám sebou, anebo žiji v pasti konformity? Anebo existuje ještě nějaká další, cesta lidství, kdy se nemusím zpronevěřit sám sobě jen proto, že mi záleží i na druhých, podpora mě těší a motivuje k něčemu dalšímu?

Můžu se radovat z pochvaly?

Pokud žijeme ve společnosti, pokud chceme zakládat rodiny a vést naplněné vztahy, budeme muset pořád někdy upřednostnit „my“ před „já“, aniž by to muselo znamenat konec našeho osobního růstu. Rosteme i tím, že překonáváme překážky bez dravé bezohlednosti, tím, že dáme dětem harmonický domov, stejně jako tím, že nepohřbíme své sny a nestaneme se obětí.

Vrátíme-li se k úvodním příkladům…

Když píšu článek, vždy píšu o tom, co je mi blízké, s čím souzním, čemu věřím, ale zároveň se snažím z toho všeho vybrat to, co by mohlo čtenáře oslovit, něco nového jim otevřít. Je to, co píšu, v konfliktu s mým svědomím? Ne, právě naopak. A oslovila jsem tím někoho? Skvělé, mám z toho opravdu radost. Moc si vážím každého komentáře i toho like.

Když se žena středního věku učí být sama sebou, nemusí zanevřít na rodinu, zahodit vše, co celé roky žila, jako špatné. Často stačí jen něco přeskupit, něco nově uspořádat. Něco nového se začít učit. Svobodně se nadechnout.

A když chce mladý muž založit rodinu, měl by počítat i s tím, že třeba dočasně půjdou některé jeho zájmy stranou, a učit se radovat z toho, že může být zdrojem radosti pro někoho jiného.

Je to opravdu tak těžké?

Nemusí být. Stačí se nad tím vším jen trochu zamyslet, být k sobě upřímný. Je přece velký rozdíl mezi tím, když člověk vše podřizuje tomu, aby byl pokud možno u všech oblíbený, anebo se snaží žít naplněný život v souladu se svým svědomím, a tedy i s ohledem na ostatní.

Stejně tak nepřestaneme být sami sebou, když si přiznáme, že nás potěší a povzbudí pochvala, ocenění. I velmi silný jedinec pociťuje radost, pokud s ním někdo souzní, podporuje ho. Nemusíme se bát říct si o pohlazení a dopřát ho i druhým.

Buďme tedy sami sebou, naslouchejme hlasu své duše a zároveň nedovolme, aby se z našeho života vytratily základní lidské hodnoty, jako je laskavost, zodpovědnost a čisté svědomí.