„Čas měří každému stejně,“ slýchávám a mám s tím trochu problém. Ano, čas v našem vnímání opravdu ubíhá pro všechny stejně, ale doba, kterou má každý z nás vyměřenou, se velmi liší. Někomu je dáno dožít se stovky, někdo nedožije dospělosti. O naplněnosti života to však mnohdy nerozhoduje. Lze se tedy spoléhat na spravedlnost času? Nebylo by lepší se co nejdříve začít zamýšlet nad tím, jak nám vyměřený čas co nejlépe naplnit?

Říká se, že čas jsou peníze. Jistě, část našeho života musíme věnovat práci a vydělávání peněz. Proč ale zároveň neříkáme čas je láska, přátelství, mateřství, tvorba, inspirace, sdílení…? Nejsou pro nás tyto hodnoty minimálně stejně důležité jako peníze?

Vládci času

Staří Řekové chápali čas ve dvojím smyslu: jako Chronos a Kairos. Chronos je vládce času určovaného hodinami, kalendářem, přesně definovaný. Kairos lze chápat jako čas vhodný pro určitou událost. Dobře prožít život pak vyžaduje umění dát každému z nich ve svém životě přiměřené místo. 

Chronos je nám stále v patách. Nemáme čas, nestíháme. Kurzy i knihy na téma time managementu jsou velmi populární, protože mnoho lidí je opravdu zavaleno povinnostmi. A někdy nelze jinak: hledat cestu pomocí plánování, stanovování priorit je určitě důležité. Stejně jako najít si nějaký řád, v jehož rámci se mi bude lépe žít. Přesto je zároveň dobré občas zapomenout na plány, vybočit ze zajetých kolejí a nechat prostor pro Kairos.

Kairos může být čas na sepsání pamětí stejně jako čas na zavařování jahod, čas na hraní s dětmi nebo na procházku lesem. Je to čas, který nedodržuje pevně stanovené hranice od–do, řád a pořadí důležitosti. Je to čas, kterým se necháme oslovit. Oslovit nás může náhodné vyprávění zajímavého člověka, které nás přiměje k zamyšlení nad vlastním životem, i darovaný koš jahod, jež chceme proměnit ve sladké potěšení ve skleničce. 

Říká se, že „všechno má svůj čas“, ale může se stát, že ho promeškáme.

Oslovují nás naše děti, které právě teď potřebují utěšit a přečíst pohádku, či krásné počasí, jež nás vyláká do lesa bez ohledu na seznam úkolů v diáři. Přesto Kairos není čas, který nás odvádí od povinností, ale naopak ten, který nám je pomáhá zvládnout. Nemá nic společného s pohodlností, nudou nebo po modernu s prokrastinací. Je to čas smysluplný.

Lékaři pracující s onkologicky nemocnými dětmi vědí, že většina těch, které projdou náročnou léčbou, se stává statečnějšími, odpovědnějšími, ale i radostnějšími, s velkou schopností vážit si maličkostí. Čas se pro ně stal vzácným velmi záhy. Žádnému dítěti nepřeji takovou formu zmoudření. Jejich silné příběhy by nás ale mohly vést k zamyšlení o skutečné hodnotě času. 

Čas naděje

Před nedávnem obíhal virtuálním světem seznam „pěti věcí, kterých před smrtí nejvíce litujeme“ z knihy Bronnie Ware:

• žijeme podle očekávání druhých lidí
• příliš pracujeme
• nemáme odvahu vyjádřit své city
• neudržujeme vztahy s přáteli
• nedovolíme si být šťastnějšími.

Zkušenosti českých ošetřovatelek pracujících s umírajícími hovoří nejčastěji o lítosti nad nevydařenými rodinnými vztahy a případné touze je alespoň trochu napravit, poprosit o odpuštění, setkat se. Říká se, že „všechno má svůj čas“, ale může se stát, že ho promeškáme – a to i přesto, že život nám většinou nabídne víc příležitostí. Přitom stačí být pro ně otevřený, rozpoznat jejich význam.

Někdy jsme osloveni velmi prostě a jednoznačně, někdy nenápadně a zašifrovaně. Jsme vybízeni k zastavení, či naopak k okamžitému činu.

Dovolit si naplno prožívat čas Kairos předpokládá určitou míru sebepoznání, ujasnění si toho, co nám v životě přináší radost a hlavně co ho naplňuje smyslem. Pomáhá nám v tom náš žebříček hodnot stejně jako určitá míra intuice. Někdy jsme osloveni velmi prostě a jednoznačně, jako když nás dítě tahá za rukáv, někdy nenápadně a zašifrovaně – třeba v podobě synchronistických událostí, které nám při troše vnímavosti mohou být ukazatelem správného směru. Někdy jsme vybízeni k zastavení, někdy naopak k okamžitému činu. V krajním případě to může být bleskové rozhodnutí, které druhému zachrání život. Kairos nám neslibuje okamžitou sladkou odměnu, je to však čas naděje.

Jak ho naplnit právě teď? Máme léto, dobu dovolených. Pokud patříte mezi ty, kteří mají rozplánovanou každou minutu, zkuste alespoň část dovolené nechat plynout bez detailního plánu.

• Zastavte se tam, kde budete mít chuť se zastavit, a přestaňte se dívat na hodinky.
• Naslouchejte i přáním těch, se kterými chcete váš čas sdílet.
• Nevyčítejte si, že jste nenavštívili všechny památky nebo neujeli potřebný počet kilometrů, a zkuste se otevřít novým zkušenostem, myšlenkám.

A pokud jste to tento rok nestihli, nelitujte a nečekejte na další dovolenou ani až dokončíte projekt. Každý den nabízí příhodný čas k něčemu novému nebo naopak důvěrně známému. Stále znovu dostáváme příležitosti vystoupit ze stereotypu, být více všímavý, pomoci někomu, kdo to potřebuje, změnit se. Každý den je vzácný a bez záruky, kolik takových ještě bude, každý den spoluvytváří náš život.

Není právě teď příhodný čas vypnout počítač a udělat něco jinak?

„Naše vize, cíle a očekávání nemají být projekcí fantazijních představ do neuchopitelné budoucnosti.“ Dalibor Špok v článku Až jednou…