Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Cesta k sobě přes půl světa

Změna života je každodenní boj na mnoha frontách. A sbalením kufru to teprve začíná.

Pokud připustíte, že situace, ve které se nalézáte, je výsledek vašich předešlých rozhodnutí, bude se vám žít lehčeji. Já jsem si pro tohle poznání jel až do Austrálie.

Pojďme si na chvíli představit, že mám nějakého pozorovatele. Je to někdo, kdo je se mnou od rána do večera a sleduje, co, kde a jak dělám. A uměl by mi nahlédnout i do duše. Napsal by o mně asi něco takového:

Pavel si žije dobře. To, co dělá, si užívá. Přehodnotil svoje priority a uvědomil si, co je pro něj důležité. Udělal sám na sobě velký kus práce, ale je stále na začátku a to nejtěžší má teprve před sebou.

Co se vlastně změnilo? A jak to začalo?

Ovoce z jediného stromu

V Čechách na tom byl Pavel lépe, pokud bychom štěstí měřili v tom, kolik toho člověk vlastní a kým je v očích ostatních. Mám na mysli něco, čemu se říká peníze a společenské postavení. Pracoval v realitce: pomáhal lidem najít si lepší bydlení, mnoha lidem ušetřil spoustu peněz. Dělal svoji práci nejlépe, jak uměl. Fungovalo to, i když ne hned od začátku.

Po určité době se neoznačoval za kvalitního realitního makléře jen on sám, ale říkali to o něm i jeho klienti a kolegové. Pracoval tvrdě. Neustále se zabýval tím, jak zvýšit produktivitu, efektivitu, snížit volatilitu, podpořit kreativitu, pracoval každý den a celý den. Někdy byl dáván za příklad ostatním kolegům, někteří se od něj dokonce učili. Cítil se šťastný, potřebný.

Začal uvažovat o tom, že se možná až moc zabývá tím, co je okolo, a zapomíná na to, co je uvnitř. Chtěl přesunout svou pozornost.

Jak čas plynul, byl Pavel zahleděný do sebe a do své práce víc a víc. Sklízel ovoce, ale nevšiml si, že jen z jediného stromu. Z toho pracovního. Rodině se věnoval málo, sám sobě vůbec. Nejhorší bylo, že o tom sám nevěděl. Nikdo mu to neřekl. Dělal jen to, co považoval za správné a moderní – tak, jak se to naučil, jak se to od něj očekávalo.

Žil podle návodu, který jsme sami sobě vytvořili: podle návodu na ideální život. Společnost nám říká, jak bychom měli vypadat, co bychom měli jíst, jakým autem jezdit, jak být oblečení, na jaké filmy koukat a kam jezdit na dovolenou.

Společnost nás od malička učí co je a není správné. Ale je to opravdu tak? Je to pravda? Čí pravda?

Sbalit se a pryč

Pak si najednou všiml, že s tím, jak mu přibývají peníze, se nezvyšuje jeho pocit štěstí. Ba naopak. A zdraví se mu rychle zhoršovalo. Nerozuměl tomu. Vždyť přece – peníze jsou štěstí. Kariéra je štěstí. Nebo není? Začalo to být horší a horší. Z bolesti zad se vyklubalo těžké revma, ze zajímavé práce hon za penězi a nikde žádná pointa, nic, o co by se dalo opřít; nikde žádný důvod, proč to všechno dělat.

Jeho nejbližší mu přes veškerou snahu nedokázali pomoct, nerozuměli mu, ani on sám sobě. Jen věděl, že je něco špatně. Asi největší inspirací mu v té době byl jeho biologický otec. Lidumil, dobrodruh, cestovatel, bojovník. Nevídali se často, o to bylo každé setkání intenzivnější. Najednou viděl člověka, který i když nežije v ideální harmonii, tak bojuje. Sám se sebou. Hledá podstatu bytí, harmonii v osobním i pracovním životě, nestaví práci na první místo a o životě mluví se zaujetím.

Dnes má Pavel jen tolik věcí, že by je za dvacet minut naskládal do kufru. Zjistil, že víc nepotřebuje.

Pavlovi to bylo sympatické a začal uvažovat o tom, že se možná až moc zabývá tím, co je okolo, a zapomíná na to, co je uvnitř. Chtěl přesunout svou pozornost. To se mu povedlo, ale jen natolik, aby si uvědomil, že v tom současném vlaku, který byl až moc rozjetý, to nedokáže. Jeho pozornost si totiž vynucovalo stále velké množství věcí, o kterých už ale věděl, že ho táhnou ke dnu.

Naštěstí nikdy neměl strach ze změn, a navíc: nebyly to jen prodejní techniky a paragrafy, co se v realitách naučil. Díky několika speciálním kolegům věděl, že změna je vítaná a nevyhnutelná. Koupil si letenku, co zbylo, propil, do kufru naskládal něco knížek, nejlepší košili, spoďáry, a odjel. Myslel si, že v Čechách nechal všechno, ale chyba lávky. Nechal tam to dobré i to špatné, ale s sebou si odvezl to nejhorší – aby později mohl sám v sobě najít to nejlepší.

Hledání nejlepšího

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Věci nabraly rychlý spád. Celý jeho předešlý život se smrskl na hrstku opravdových přátel, několik zkušeností a jednu velkou životní lekci. Tak završil první část svého života. Nyní je na začátku další etapy, něčeho úžasného a velkolepého.

Už ho nezajímá to, co je obecně považováno za důležité. Nestojí o uznání, o bohatství a přepych, nechce ideální život tak, jak ho vidí ostatní. Chce být především sám sebou, milovat sám sebe, být šťastný tím, co má a tím, kým je. Jenomže to samo o sobě nestačí. Je to opět jen chtíč, touha po něčem. Cílem by nemělo být chtění něčeho, ať už mluvíme o věcech hmotných či nehmotných. Cíl je žít v každý okamžik, najít lásku v sobě samém, zbavit se strachu a nejistoty.

A tak začala obrovská válka v jeho hlavě. Něco, co je v mysli zakořeněné skoro třicet let, se těžko dává pryč. Změnit sám sebe vyžaduje obrovskou sebekázeň a disciplínu. Je to nekonečný a každodenní boj.

Dnes má Pavel jen tolik věcí, že by je za dvacet minut naskládal do kufru. Zjistil, že víc nepotřebuje. Míň věcí – míň starostí. Zjistil, že to, co dříve považoval za důležité, k životu vůbec nepotřebuje. Tuhle bitvu vyhrál, už nemusí vlastnit. Jenže na ulici občas vidí nový model Mercedesu, nebo opravdu pěknou motorku – a najednou v něm zahoří touha a chtíč… Ještě nemá vyhráno.

Raději by byl na pustém ostrově se svým největším nepřítelem, protože samota je něco, co je nekontrolovatelně zničující.

Stejné je to s prací. Dělá v Sydney kuchaře a zahradníka. Svoji práci miluje, váží si jí, dělá ji nejlépe, jak dovede, a dokonce se na ni i těší, každý den. Pracuje s láskou, nepotřebuje víc. Necítí touhu být důležitý. Ale někdy si vzpomene, jaké to bylo, když v kanceláři na zdi pod jeho fotkou visel nápis: Nejlepší makléř měsíce. A pak se ozve jeho vlastní pocit důležitosti. A on začne chtít být více potřebný…

Největší bitvy se však odehrávají na poli vztahů. V Čechách se stýkal s mnoha různými lidmi, každý den. Dnes ví, že mnoho vztahů bylo povrchních, nedůležitých, zbytečných nebo prospěchářských. Ale tady je sám. Raději by byl na pustém ostrově se svým největším nepřítelem, protože samota je něco, co je nekontrolovatelně zničující. Když se člověk nemá s kým podělit o ty všední věci, které denně zažívá, je to peklo. Když člověk nemá koho obejmout a ví, že na něj doma nikdo nečeká, je to strašný pocit.

Tak se snaží to vyřešit tím, že hledá porozumění na místech, kde žádné není. Falešné iluze a domněnky nakonec vyústí v ještě větší bolest. Tak je to ale dobře. Ta bolest je poučná. Je to jako motor, který ho žene kupředu, a stále mu připomíná, že tu nejtěžší lekci má ještě před sebou.

Musí se jednoduše naučit být šťastný sám se sebou. Nechce být sám a ví, že nebude, ale chce to podstatné sdílet s někým, kdo o to doopravdy stojí. Jenže pořád je to jen chtění. Bude dlouho trvat, než se to stane pravdou. Naštěstí na to má celý zbytek života.

Poslouchat sám sebe

Využívejte celý web.

Předplatné

Občasná sebeanalýza může být prospěšná. Já jsem ji psal ve třetí osobě, abych na chvíli zmátl ego. Nyní zase o trochu víc věřím, že neexistuje šablona na ideální život, protože každý život může být ideální. Není důležité, co člověk dělá nebo kde je. Důležité je, zda všechny jeho činy i slova odpovídají tomu, co dotyčný doopravdy cítí a chce.

Pokud připustíte, že situace, ve které se nalézáte, je zpravidla jen výsledek vašich předešlých rozhodnutí, bude se vám žít lehčeji. Pokud připustíte, že dnešní kroky určují vaši budoucnost, najdete větší motivaci v tom, co právě děláte.

Nemusíte letět přes půl světa, abyste našli sami sebe. Ale máte-li tu možnost, rozhodně to udělejte. Protože budete mít dost klidu na to nejzákladnější: Naučit se poslouchat sám sebe. Zní to snadně, ale nenechte se zmást. Naše opravdové já se často krčí v koutku duše a jeho hlas je zpravidla překřičen naším vlastním egem. Nejsme tím, kým si myslíme, že jsme. Je to sebeklam. Využijte všech dostupných možností a začněte hledat sami sebe, protože opravdové štěstí se skrývá uvnitř každého z nás.

Chcete se i vy podělit o své myšlenky či příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0