Ať chceme cokoli, musíme většinou vyvinout nějaké úsilí, abychom toho dosáhli. O to se se mnou asi nikdo nebude přít. Je zajímavé, že v oblasti sebepoznání jako bychom na to často zapomínali.
Není neobvyklé očekávat od víkendových rychlokurzů velké věci. Není divu. Často slibují, že se mezi pátečním večerem a nedělním polednem stane něco zásadního.
Poznáte sami sebe, své skryté síly, naučíte se komunikovat s anděly či zvířecími průvodci, uvidět auru, léčit pomocí energie, prožít a vyléčit porodní či dětská traumata, prožít minulé životy. To jen tak namátkou nahlížíme do úžasného new age supermarketu.
Snad je to i odraz ducha dnešní doby, její rychlosti, povrchnosti, klipovitosti. Ovšem můžeme to brát i jako příznak doby plné možností.
Kdy jindy jsme mohli nahlédnout a okusit tradice indiánů obou Amerik, oddat se různým druhům jóg, meditovat u buddhistů tibetských, japonských, barmských či thajských? Ponořit se do gnostických tradic, alchymie, poznat různé proudy křesťanství či mystické tradice islámu, nechat se uhranout znovuobjevovanou moudrostí Keltů a starých Slovanů?
Někteří z nás jezdí přímo do zemí, kde tyto tradice pramení, máme zkušenosti z klášterů himálajských i těch v džunglích, žijeme s indickými svatými muži v ášramech, popíjíme ayahuascu v jihoamerickém pralese, tančíme s tanečníky slunce v prériích.
Léčit se můžeme tolika způsoby, že snad někdy větší trauma nám přivodí samotná nejistota při výběru toho pravého přístupu.
Možnosti a mnohost na jedné straně a na druhé náš – údajný – nedostatek času.
Náš čas k velikosti nestačí?
Pokud se o sebepoznání budeme více zajímat, zřejmě si o něm budeme také číst. Knih jsou také hromady, jako všeho jiného. Když si přečteme příběhy velkých mudrců, světců, světic, osobností velkého ducha, můžeme si všimnout určitých společných rysů. Jedním z nich je často na naše poměry ohromující oddanost a úsilí, které cestě srdce věnovali.
To věru nebylo pár víkendů, a to už je co říci – dokonce týdnů v roce, které věnujeme aktivně, cíleně a vědomě vnitřnímu rozvoji. Skutečně byl život dříve tak jiný? Nebyl. Základní existenciální situace života, otázky jeho smyslu, bytí vůbec, hledání Boha a sama sebe jsou univerzální témata člověka. Tedy alespoň od chvíle, kdy jako druh dosáhl či dostal do vínku schopnost sebe‑vědomí.
Mohlo by vás zajímat
Přímé cesty k radosti
Jednoduché metody fungují. Přemýšlejte s Daliborem Špokem a Janem Majerem.
Přečíst článekNemyslím tím askezi, nemyslím tím odjet na zbytek života do kláštera, do Himaláje či thajské džungle.
Knížky píší většinou o velikánech, o těch, kteří přesáhli ducha doby. Ale přeci… Když jsem byl v klášteře v Barmě, setkal jsem se s lidmi, kteří trávili meditací roky, někdy skutečně celý život. Já jsem tam pobyl pár měsíců. Z naší perspektivy se mohou jevit jako úctyhodný výkon. Ve skutečnosti to vydá na směšný úvod. A tak to také nyní při prožívání velmi obtížných vnitřních procesů vnímám.
Je to cesta, která si žádá – snad až na šťastné výjimky – úsilí, vytrvalost, odevzdání a pokoru, jež překračují naše běžné pojetí sebepoznání. Nemyslím tím askezi, nemyslím tím odjet na zbytek života do kláštera, do Himaláje či thajské džungle. I když i to by byly některé z možností smysluplného bytí.
Je to o našem vnitřním zaměření, směru naší energie. Cesta srdce se může realizovat tisíci způsoby. Skrze práci, rodinu, umění, meditaci, léčení, péči o druhé, o přírodu. Forem mohou být tisíce, jako květin na louce.
Zabavit smysly není smyslem života
Buddhisté rozlišují soustředění a správné soustředění, všímavost a správnou všímavost. Stejně tak od sebe odlišují úsilí a správné úsilí. Svoji energii přece můžeme vkládat do tolika směrů a činností! Jen úsilí, které vede k čištění mysli, poznání a soucítění, je buddhisty chápáno jako správné úsilí.
Možná se někomu tyto řádky mohou jevit příliš odtržené od reality dnešní doby s jejími povinnostmi, požadavky. Opravdu ale nemám za to, že by doba byla až tak jiná. Jistě, formy se mění, ovšem snad jen přehnaný důraz na materiální a smyslovou stránku života je rys, který nás výrazněji odlišuje od dob minulých a od jiných kultur.
Kalokagathia, starořecký ideál rozvoje těla a ducha, nám může být inspirací jako jeden z kořenů naší civilizace.
Možná právě proto máme často tendenci podceňovat očím neviditelné. Každý extrém škodí. Přehnaný důraz na duchovno může vést k odtržení od těla a hmoty, od empirického poznání. Naopak ujíždění na materialismu, požitcích a technickém pokroku vede k hrubému znevážení našich vnitřních potřeb. Ty přece nekončí žaludkem, pohlavními orgány a zabavenými, uspokojenými smysly.
Vždyť tady koneckonců nemusí jít nic proti sobě. Kalokagathia, starořecký ideál rozvoje těla a ducha, nám může být inspirací jako jeden z kořenů naší civilizace.
Hledač a mistr
Nemíním tahle slova jako žehrání nad naší společností ani jako moralizování. Pokusil jsem se poukázat na důležitost opravdového a trpělivého úsilí v rámci sebepoznání, jež nekončí zaklapnutím dveří za víkendovým kurzem. Úsilí, jiným slovem energie, ta základní lidská schopnost, patří totiž mezi pět základních schopností mysli potřebných pro její poznání a kultivaci.
Někdy ovšem člověk při brouzdání sebepoznávacími vodami narazí na tvrzení, že úsilí není potřeba, že vše je již tady a teď, stačí se jen zastavit, uvědomit si původní čistou mysl.
Zkušený hledač ví, že v této oblasti je plno paradoxů, na první pohled protichůdných prohlášení. Jejich zjednodušené, povrchní chápání přináší mnoho nepochopení a někdy i zlé krve.
Mistr vidí, kdy je mysl zralá. Pak už ji stačí jen ťuknout, rozbít skořápku forem a nevědomosti.
Občas je to ale legrace. Někdo si kupříkladu může přečíst pár zenových příběhů, kde studenti dosahují satori – náhlého osvícení pouze jakoby na základě poslechu paradoxního příběhu či zažití neobvyklé situace, kterou jim připraví jejich mistr. Zpravidla už nevědí, že zrovna zenový výcvik je většinou velice tvrdý a striktní a takovému „náhlému osvícení“ často předchází roky a roky pro nás nesmírné vnitřní dřiny až drilu.
Zkušený mistr pak vidí, kdy je mysl zralá. Pak už ji stačí jen „ťuknout“, rozbít skořápku forem a nevědomosti. Tradice mluví svým jazykem o různých úrovních cesty. Co platí pro většinu z nás, nemusí platit pro člověka takřka či snad již opravdu osvíceného. A naopak.
V jisté úrovni je to zřejmě již skutečně tak, že úsilí (ve smyslu „já usiluji“) je nadbytečné až kontraproduktivní. Zde je třeba pouštět veškerou kontrolu a jen být, být vědom. V podstatě tohle může být ta nejtěžší fáze.
Už jsme v našem seriálu stručně pohovořili o všímavosti a soustředění. Co dodat k úsilí, energii, rozhodnosti? Bez práce nejsou koláče. Nic složitého. Míra úsilí je na každém z nás, na našem odhodlání, vytrvalosti. Úsilí je velice proměnlivý faktor závislý na spoustě okolností. Jako ostatní schopnosti mysli je třeba s ním pracovat, podporovat ho, kultivovat. Zalévat jako květinu.
Počáteční zájem a nadšení většinou dlouho nevydrží. Poznání a důvěra či moudrost a víra jsou jeho prameny. O nich si více povíme příště.
