K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Cesta srdce nemusí vést do kláštera

Správné úsilí můžeme realizovat skrze práci, rodinu, umění. Forem jsou tisíce, jako květin na louce.

Roman Žižlavský

Roman Žižlavský

10. 10. 2011

Ať chceme cokoli, musíme většinou vyvinout nějaké úsilí, abychom toho dosáhli. O to se se mnou asi nikdo nebude přít. Je zajímavé, že v oblasti sebepoznání jako bychom na to často zapomínali.

Není neobvyklé očekávat od víkendových rychlokurzů velké věci. Není divu. Často slibují, že se mezi pátečním večerem a nedělním polednem stane něco zásadního.

Poznáte sami sebe, své skryté síly, naučíte se komunikovat s anděly či zvířecími průvodci, uvidět auru, léčit pomocí energie, prožít a vyléčit porodní či dětská traumata, prožít minulé životy. To jen tak namátkou nahlížíme do úžasného new age supermarketu.

Snad je to i odraz ducha dnešní doby, její rychlosti, povrchnosti, klipovitosti. Ovšem můžeme to brát i jako příznak doby plné možností.

Kdy jindy jsme mohli nahlédnout a okusit tradice indiánů obou Amerik, oddat se různým druhům jóg, meditovat u buddhistů tibetských, japonských, barmských či thajských? Ponořit se do gnostických tradic, alchymie, poznat různé proudy křesťanství či mystické tradice islámu, nechat se uhranout znovuobjevovanou moudrostí Keltů a starých Slovanů?

Někteří z nás jezdí přímo do zemí, kde tyto tradice pramení, máme zkušenosti z klášterů himálajských i těch v džunglích, žijeme s indickými svatými muži v ášramech, popíjíme ayahuascu v jihoamerickém pralese, tančíme s tanečníky slunce v prériích.

Léčit se můžeme tolika způsoby, že snad někdy větší trauma nám přivodí samotná nejistota při výběru toho pravého přístupu.

Možnosti a mnohost na jedné straně a na druhé náš – údajný – nedostatek času.

Náš čas k velikosti nestačí?

Pokud se o sebepoznání budeme více zajímat, zřejmě si o něm budeme také číst. Knih jsou také hromady, jako všeho jiného. Když si přečteme příběhy velkých mudrců, světců, světic, osobností velkého ducha, můžeme si všimnout určitých společných rysů. Jedním z nich je často na naše poměry ohromující oddanost a úsilí, které cestě srdce věnovali.

To věru nebylo pár víkendů, a to už je co říci – dokonce týdnů v roce, které věnujeme aktivně, cíleně a vědomě vnitřnímu rozvoji. Skutečně byl život dříve tak jiný? Nebyl. Základní existenciální situace života, otázky jeho smyslu, bytí vůbec, hledání Boha a sama sebe jsou univerzální témata člověka. Tedy alespoň od chvíle, kdy jako druh dosáhl či dostal do vínku schopnost sebe-vědomí.

Nemyslím tím askezi, nemyslím tím odjet na zbytek života do kláštera, do Himaláje či thajské džungle.

Knížky píší většinou o velikánech, o těch, kteří přesáhli ducha doby. Ale přeci… Když jsem byl v klášteře v Barmě, setkal jsem se s lidmi, kteří trávili meditací roky, někdy skutečně celý život. Já jsem tam pobyl pár měsíců. Z naší perspektivy se mohou jevit jako úctyhodný výkon. Ve skutečnosti to vydá na směšný úvod. A tak to také nyní při prožívání velmi obtížných vnitřních procesů vnímám.

Je to cesta, která si žádá – snad až na šťastné výjimky – úsilí, vytrvalost, odevzdání a pokoru, jež překračují naše běžné pojetí sebepoznání. Nemyslím tím askezi, nemyslím tím odjet na zbytek života do kláštera, do Himaláje či thajské džungle. I když i to by byly některé z možností smysluplného bytí.

Je to o našem vnitřním zaměření, směru naší energie. Cesta srdce se může realizovat tisíci způsoby. Skrze práci, rodinu, umění, meditaci, léčení, péči o druhé, o přírodu. Forem mohou být tisíce, jako květin na louce.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Zabavit smysly není smyslem života

Buddhisté rozlišují soustředění a správné soustředění, všímavost a správnou všímavost. Stejně tak od sebe odlišují úsilí a správné úsilí. Svoji energii přece můžeme vkládat do tolika směrů a činností! Jen úsilí, které vede k čištění mysli, poznání a soucítění, je buddhisty chápáno jako správné úsilí.

Možná se někomu tyto řádky mohou jevit příliš odtržené od reality dnešní doby s jejími povinnostmi, požadavky. Opravdu ale nemám za to, že by doba byla až tak jiná. Jistě, formy se mění, ovšem snad jen přehnaný důraz na materiální a smyslovou stránku života je rys, který nás výrazněji odlišuje od dob minulých a od  jiných kultur.

Kalokagathia, starořecký ideál rozvoje těla a ducha, nám může být inspirací jako jeden z kořenů naší civilizace.

Možná právě proto máme často tendenci podceňovat očím neviditelné. Každý extrém škodí. Přehnaný důraz na duchovno může vést k odtržení od těla a hmoty, od empirického poznání. Naopak ujíždění na materialismu, požitcích a technickém pokroku vede k hrubému znevážení našich vnitřních potřeb. Ty přece nekončí žaludkem, pohlavními orgány a zabavenými, uspokojenými smysly.

Vždyť tady koneckonců nemusí jít nic proti sobě. Kalokagathia, starořecký ideál rozvoje těla a ducha, nám může být inspirací jako jeden z kořenů naší civilizace.

Hledač a mistr

Nemíním tahle slova jako žehrání nad naší společností ani jako moralizování. Pokusil jsem se poukázat na důležitost opravdového a trpělivého úsilí v rámci sebepoznání, jež nekončí zaklapnutím dveří za víkendovým kurzem. Úsilí, jiným slovem energie, ta základní lidská schopnost, patří totiž mezi pět základních schopností mysli potřebných pro její poznání a kultivaci.

Někdy ovšem člověk při brouzdání sebepoznávacími vodami narazí na tvrzení, že úsilí není potřeba, že vše je již tady a teď, stačí se jen zastavit, uvědomit si původní čistou mysl.

Zkušený hledač ví, že v této oblasti je plno paradoxů, na první pohled protichůdných prohlášení. Jejich zjednodušené, povrchní chápání přináší mnoho nepochopení a někdy i zlé krve.

Mistr vidí, kdy je mysl zralá. Pak už ji stačí jen ťuknout, rozbít skořápku forem a nevědomosti.

Občas je to ale legrace. Někdo si kupříkladu může přečíst pár zenových příběhů, kde studenti dosahují satori – náhlého osvícení pouze jakoby na základě poslechu paradoxního příběhu či zažití neobvyklé situace, kterou jim připraví jejich mistr. Zpravidla už nevědí, že zrovna zenový výcvik je většinou velice tvrdý a striktní a takovému „náhlému osvícení“ často předchází roky a roky pro nás nesmírné vnitřní dřiny až drilu.

Zkušený mistr pak vidí, kdy je mysl zralá. Pak už ji stačí jen „ťuknout“, rozbít skořápku forem a nevědomosti. Tradice mluví svým jazykem o různých úrovních cesty. Co platí pro většinu z nás, nemusí platit pro člověka takřka či snad již opravdu osvíceného. A naopak.

V jisté úrovni je to zřejmě již skutečně tak, že úsilí (ve smyslu „já usiluji“) je nadbytečné až kontraproduktivní. Zde je třeba pouštět veškerou kontrolu a jen být, být vědom. V podstatě tohle může být ta nejtěžší fáze.

Už jsme v našem seriálu stručně pohovořili o všímavostisoustředění. Co dodat k úsilí, energii, rozhodnosti? Bez práce nejsou koláče. Nic složitého. Míra úsilí je na každém z nás, na našem odhodlání, vytrvalosti. Úsilí je velice proměnlivý faktor závislý na spoustě okolností. Jako ostatní schopnosti mysli je třeba s ním pracovat, podporovat ho, kultivovat. Zalévat jako květinu.

Počáteční zájem a nadšení většinou dlouho nevydrží. Poznání a důvěra či moudrost a víra jsou jeho prameny. O nich si více povíme příště.

Diskuse 0
Čistá pozornost: jak na to
Seriál

Naučte se vnímat skutečnost bez filtrů, takovou, jaká je.

Roman Žižlavský

  • Štěstí