K obědu si dáte čízburgr, cestou domů do sebe narvete párek v rohlíku a mezi dveřmi vás přivítá partner či partnerka: „Máme levný letenky do Barcelony, a vyšlo to skvěle, odlítáme v pátek odpoledne a vracíme se v neděli večer.“

Jíme a cestujeme rychle. Neděláme to pořád a ne vždy je to jednoznačně špatně. Neuškodí ale neustávat ve snaze o zpomalení. Ukážeme si, jaká pozitiva to může přinést a kde na to vzít čas.

Zůstat déle, zaplatit méně, odvézt si více

Rychlé cestování, tedy eurovíkendy a krátké zájezdy, přináší několik nevýhod. Předně: je to drahé. Čím vzdálenější destinace, tím víc zaplatíte za dopravu. Nezáleží pak na tom, jestli se zdržíte dva dny nebo dva měsíce. Cestovky nabízející eurovíkendové balíčky počítají s tím, že můžou osolit cenu, protože lidé, kteří mají málo času, mívají obvykle hodně peněz.

Samozřejmě taky musíte skousnout nepohodlí: stresující přejíždění autobusem, málo místa v letadle, popřípadě průvodkyně, která vás po Benátkách honí jak nadmutou kozu, aby se stihl Terst…

Pomalé cestování se tedy může vyplatit finančně, v ideálním případě natolik, že stojí i za neplacené volno. Teprve tenhle druh putování přitom otevírá obzory. Karel Čapek by nikdy nenapsal Výlet do Španěl, kdyby se tam otočil na dva dny s charterovým letem.

Jak se to naučit

Začít můžete Manifestem pomalého cestovatele, napsaným novinářkou Nicky Gardnerovou. Text je sice anglicky, vypíchnu z něj ale pár rad, které ve mě evokují vzpomínky na nejlepší cesty mého života:

• „Přepravujte se pomalu. Pokud to jde, vyhněte se letadlům a namísto toho si užívejte lodě, autobusy a lokálky. Rychlost ničí spojení cestovatele s krajinou. Pomalost je obnovuje.“
• „Vychutnávejte si kavárenskou kulturu. V kavárně se stanete součástí města, nebudete jen pasivním turistou.“
• „Dělejte to, co dělají místní, ne jenom to, co se píše v průvodci.“
• „Přemýšlejte nad tím, co můžete pro společnost, kterou navštěvujete, udělat.“

Naivní? Ano. Nereálné? Ne. Obohacující? Ano – na vlastní kůži vyzkoušeno.

Jíst pomalu, dožít se sta let

Hnutí Slow Food – „za pomalé jídlo“ – založil italský novinář Carlo Petrini před čtvrt stoletím. Reagoval tak na otevření McDonaldu na Piazza di Spagna v samotném historickém centru Říma. A protože byl o duchovní protiváhu globálních řetězců s rychlým občerstvením zájem, rozšířilo se hnutí po celém světě. I do Česka.

Předsedkyně místní konvivie Blanky Turturro jsem se zeptal na to, co asi napadne většinu z vás: Jak mám stíhat takový luxus, jako je pomalé jídlo?

„Proč lidé ztrácejí čas výběrem mobilu? Vždyť stačí, aby telefonoval a posílal SMSky, případně měl pár dalších funkcí. Řada lidí má zkrátka zájmy, které stojí námahu, čas, a mnohdy i peníze.“

U pomalého jídla pochopíte, že nejde jen o pouhé zasycení, natankování pohonných látek, ale o zaměstnání všech pěti smyslů.

Nedělejme si iluze, že do pomalého jídla tohle všechno nemusíme investovat: „Je ale dobré si ten čas udělat. Pak pochopíte, že nejde o pouhé zasycení, natankování pohonných látek, ale o zaměstnání všech pěti smyslů.“

Protiváhu fastfoodům tvoří slowfoodový přístup i v tom, že bojuje za protežování místních surovin a uchovávání jakési místní kultury. Měl bych se tedy stydět za to, že mě v nedalekém azerbajdžánském bistru znají jménem a každou noc ve městě končím kebabem?

„Etnická bistra nejsou nic jiného než pronikání lokálních jídel jiných komunit a obohacení kuchyně, aby nebyla monotematická. Vaše konverzace s kuchařem už povyšuje jídlo na požitek,“ uklidňuje mě paní Turturro.

Po proklikání odkazů jsem dostal strach, že se ze Slow Food může zakrátko stát stejný „buzzword“ jako z biopotravin. Zkrátka že půjde o zaklínadlo, které stačí zašeptat, a vydá se za vámi dav zombíků toužících po ekologicky šetrných zážitcích.

„Nechtěla bych být razítkem. Proto razítko Slow Food na potravinách nesmí být,“ vyvrací Turturro, že by se hnutí mohlo zvrtnout.

Byla by to škoda, protože ideály pomalého jídla znamenají víc než jen protest proti jednomu mekáči uprostřed Říma. Před pěti lety vyšly v časopise National Geographic výsledky dlouhodobé antropologické studie, která zkoumala tři komunity, v nichž se lidé běžně dožívají sta let.

Elixír dlouhověkosti nemá podobu žádné konkrétní kouzelné zeleniny. Obyvatelé Sicílie, Okinawy a američtí adventisté nemají v jídelníčku skoro nic společného. Sbližuje je ale to, jak jedí: pomalu, v kruhu celé rodiny, povětšinou produkty z vlastního kraje.

O důvod víc, proč se těšit na štědrovečerní večeři: pro mnoho lidí je to jeden z mála okamžiků v roce, kdy si vychutnají dva až čtyři chody ve společnosti rodiny a na talířích mají jídlo, které do kuchyně nepřicestovalo zmražené.

Dárky vám nikdo zpod stromku neodnese, tak nespěchejte. Vždyť dětinská hra na „krále“ je větší zločin na jídle než všechny smažírny hamburgerů dohromady.