Cesty k zotavení

Koncept zotavení (recovery) je výsledkem i součástí mnoha „pohybů“ v současné péči o duši. Úzce souvisí s lidskoprávními hnutími, která zejména v Americe bojovala za práva pacientů v léčebnách a obecně v systému lékařské péče. Ve svém jádru také navazuje na antipsychiatrické hnutí z 60. let, které kritizovalo odlidštění medicinského přístupu k nemoci a její léčbě a poukazovalo na možné nebezpečí mocenského postavení lékaře coby experta, který ví lépe než jeho pacient, co je třeba.

V současné době se známým kritikem zažité praxe stal Robert Whitaker (zejména knihou Madness in America). Ten se věnuje zejména problematice medikace, resp. její nadmíry a nezakotvenosti ve výzkumu. Krom smysluplné kritiky jsme ale i svědky různých jinak motivovaných kampaní proti psychiatrii (např. ze strany scientologické církve). I proto může být složité vyznat se v tom, kde leží fakta.

Mým úmyslem není koncept zotavení představit jako náhradu medicínského modelu úzdravy, ale jako jeho alternativu. Věřím, že není nutné odhodit „staré“ a to nahradit „novým, lepším“. Ve svých praxích jsme ale svědky toho, že zažité způsoby a postoje k duševnímu trápení často nefungují, nebo ještě hůř, dokážou klientům uškodit. Koncept zotavení je cenný tím, že poskytuje prostor pro další způsoby pomoci.

Kufry v podkroví

Darby Penny a Peter Stastny napsali knihu The Lives They Left Behind: Suitcases from a State Hospital Attic. Tato kniha poskytuje z dnešního pohledu znepokojující svědectví o tom, jak vypadala léčba duševně nemocných v první polovině dvacátého století v jedné velké nemocnici.

Šlo o Willard State Hospital v New Yorku, která byla takovým světem pro sebe s vlastními obchody, pekárnou, jatkami a uhelnou elektrárnou. Na základě kufrů nalezených v podkroví zkoumali autoři knihy příběhy jejich majitelů – lidí, kteří v této nemocnici žili celá desetiletí a také zde zemřeli.

Přestože jde o minulost, je v příbězích těchto lidí cítit něco, co se děje i dnes. Stejně jako tehdy, i dnes bývají psychiatrické nemocnice často místem, kde se člověk stane „pacientem“, ocitne se v izolaci a znesvobodněný. Od momentu diagnózy už často vlastně nejde o něj jako lidskou bytost, ale o jeho nemoc, která musí být léčena – nejčastěji léky. Minulostí není ani postoj, který říká, že lékař ví lépe, co se s pacientem děje. A že taky ví lépe, co pacient potřebuje.

Nedostane tedy často to, co potřebuje ve chvíli krize a zmatku především – lidský kontakt, ochotu naslouchat a porozumět. Přestože bludy člověka v atace nejsou skutečné, jeho pocity skutečné jsou. Není divu, že tito lidé často samotnou hospitalizaci prožívají jako traumatickou. A přijde mi příliš jednoduché tento fakt odbýt argumentem, že v tu chvíli nejsou schopní svoji situaci posoudit.

Pokud lidé odcházejí z nemocnic zranění, není to v pořádku. Možná totiž není problém to, že nám lidé „nepasují“ do našeho systému, ale spíš to, že naše systémy nedokážou takovému člověku pomoci – a proto by se měly změnit.

Ve Willard State Hospital se nikdo nezajímal o individuální, lidské příběhy pacientů. Ty zůstaly v kufrech v podkroví. Problém je, že něco podobného se často děje i teď – o to jedinečné se nezajímáme, protože člověka před sebou vnímáme jako nemocného. A tak vlastně léčíme jeho nemoc, ale neuzdravujeme jej samotného.

Když léčba neuzdravuje

Pro mě osobně koncept zotavení skýtá určitou naději. Víru v to, že se člověk může uzdravit i z velmi těžkých ran. Cítím v něm prostor pro pochopení každého trápení a zranění ne jako něčeho, co musí být správně označeno a léčeno, ale jako krize, zranění nebo traumatu, které je v životě člověka srozumitelné.

Je totiž rozdíl, jestli nemoc (například schizofrenii) chápeme jako chronický, doživotní úděl, ze kterého postiženému pomůže pouze správná kombinace léků, anebo jako reakci na život, který byl tak nejistý (nebo pocity, které byly tak nepřijatelné), že jediným sebezáchovným způsobem byla psychotická ataka nebo depresivní stažení se do sebe.

V prvním případě bývá řešením převzetí kontroly nad klientem a jeho léčbou. V druhém případě je řešením si s tímto člověkem prostě povídat a pomoci mu porozumět, co se s ním děje. Poskytnout mu bezpečí, ve kterém může zpracovávat to, co bylo předtím příliš ohrožující. A pomoci mu pomalu získávat důvěru ve svět, ve kterém může dál žít – protože už Eva Syřišťová psala, že bychom neměli brát nemocnému jeho svět, když nemá žádný jiný, kam by mohl bezpečně vykročit.

A o to při zotavování jde. O zpracování traumatu či krize – a tím pádem o možnost vystoupit do jiného, nového světa, který nebude tím bolavým tolik prostoupený. Jde o využití sebeúzdravných sil, které v sobě každý máme. Občas k nim ale máme ztížený přístup a potřebujeme někoho, kdo nám pomůže se k nim dostat.

Koneckonců, známe to všichni – někdy se sami potřebujeme zotavit z náročného dne, rozchodu, smrti blízkého… Copak vlastně nejde o to samé? Lidé se léčí i bez léčby, často dokonce i bez pomoci. Pokud ale pomoc vyhledají, jako odborníci bychom jim podle konceptu zotavení měli být především při ruce v hledání svých vlastních způsobů zvládání toho těžkého a tím je zplnomocňovat, aby nás už příště nepotřebovali.

To zdravé v nás

Je zajímavé, že v jedné z prvních verzí amerického diagnostického manuálu (DSM) byla většina nemocí uvozována slůvkem „reaktivní“, a to včetně psychózy. Mělo se tedy za to, že každá tato nemoc vznikla v reakci na něco, co se člověku stalo. Přestože toto chápání do velké míry zmizelo (a můžeme spekulovat, jakou zásluhu na tom mají různé subjekty, kterým se více hodí postoj k nemoci jako např. k chemické imbalanci v mozku, která musí být zamedikována), možná má smysl se k němu vrátit.

Jako terapeut budu pracovat úplně jinak, když se setkám s člověkem s diagnostikovanou psychózou a chápu ji jako nemoc, soubor symptomů, které je třeba zničit, anebo jestli se budu ptát, co vlastně jeho psychotická ataka v jeho životě znamenala. Osobně spíš přemýšlím v termínech jako „emocionální krize“, protože už toto pouhé přejmenování mi pomáhá tuto „krizi“ vnímat jako zkušenost, ze které je třeba klientovi pomoci se zotavit nebo jí porozumět.

Koncept zotavení představuje víru v lidský potenciál, v to „zdravé“ v nás, které neztrácíme. A taky vyjadřuje právo být zapojený do procesu uzdravení.

Will Hall, americký psychoterapeut a sám kdysi psychiatrický pacient (nedávno vydal knížku Outside Mental Health: Voices and Visions of Madness), může být v tomto velkou inspirací. Stejně jako další, kteří si prošli psychiatrickou krizí a snažili se ji pochopit jako něco, co mělo smysl. Jako něco, co mohlo být signálem, že žijí život, který není jejich, že na něco zapomínají nebo že něco potřebují.

O něčem podobném psal i R. D. Laing, který takové krize považuje za jakési výpravy do „vnitřní říše“. Na této cestě je mnoho příležitostí k tomu ztratit směr, být zmatený, částečně zklamat, dokonce ztroskotat, píše. Setkáme se s tolika děsy, duchy, démony, kteří dokážeme, ale i nedokážeme překonat. Vlastně jde pro něj o výpravy podobné výpravám s cílem prozkoumat džungli nebo vylézt na Mount Everest. I z takových výprav se někdy člověk vrátí s hlubokými šrámy nebo znejistěný o světě, ve kterém se dosud cítil doma.

Tohle vás bude trápit celý život…

Mark Raggins, důležitý průkopník zotavení, ve své brožuře Cesta ke zotavení (dá se stáhnout na stránkách sdružení Ledovec), píše: Jako psychiatr jsem zjistil, že právě moje změna přístupu od léčení nemoci k uzdravování lidí byla tím nejdůležitějším krokem, který jsem na podporu zplnomocnění udělal.

Podle něj mívá zotavení čtyři fáze:

1. Naděje
   
2. Zplnomocnění
   
3. Přijetí zodpovědnosti
   
4. Nalezení smysluplné životní role
   

Vidíme, že tyto fáze jsou v určitém smyslu protikladem k péči, které se lidem v krizi většinou dostává. Ať už vyřčeně nebo skrytě, dostává se k nim spíše zpráva, že trpí nemocí, na kterou sami nemají vliv a která je bude trápit třeba i celý život.

Místo naděje se jim dostává pesimistických vyhlídek. Místo zplnomocnění jsou znemocnění. Místo možnosti mít život ve svých rukou je jim vláda odebrána. A místo smysluplné životní role mimo hranice své aktuální nemoci si mají prostě zvyknout na to, jak to je, a že jejich místo na světě leží právě tam.

Je ale vždy nebezpečné, když je člověk redukován na svou nemoc. Přitom se tak v žádné oblasti zdraví neděje více než v psychiatrii. Jestliže trpím alergií, není v žádném případě mou primární identitou „jsem alergik“. Pokud ale slyším hlasy, stávám se psychotikem a tato část mé identity se stává tou hlavní – nejenom protože mi tolik znemožňuje, ale proto, že je pro ostatní svým způsobem děsivá.

Někdy je důležité vzdát se kontroly

Jak jsem zmiňoval v úvodu, není mým cílem položit koncept zotavení na piedestal s tím, že je to cesta pro každého. Nejde podle mě o náhradu, ale alternativu – koncept, který říká „pojďme přemýšlet, co se dá dělat jinak“. Vytváří totiž prostor pro další způsoby úzdravy a podpory – psychoterapii, sociální poradenství, hudbu, přírodu, zdravější jídlo, duchovní rozvoj…

Uvědomuji si, že vždy budou lidé, kterým nepomůžeme jinak než doživotní medikací a přiznáním invalidního důchodu. I tito lidé by ale měli mít právo do takové péče mluvit a být v dialogu se svým lékařem nebo terapeutem braní jako rovnocenný partner.

V celém tématu vnímám ještě společenský rozměr. Svět je plný bolestí a zranění, ale pokud ty, kteří je zrovna nedokážou „zvládat“, označíme za nemocné, říkáme tím, že tyto bolesti do našeho života vlastně nepatří. Ale ony tam patří. I jejich nezvládání do života patří. Chápání takzvaných „duševně nemocných“ jako odlišných od nás samotných nás chrání před tím, abychom si uvědomili, v čem jsou nám podobní. A že v něčem jsme křehčí a zranitelnější, než si myslíme.

Budeme ale k sobě poctivější, když si tyto své „slabosti“ budeme uvědomovat a přistupovat k nim čelem. Možná potom dokážeme v „duševně nemocných“ více vidět sebe a pomáhat jim způsobem, který bude více respektovat jejich individualitu a jedinečné potřeby – třebaže k tomu budeme muset odhodit kus své odbornosti a jistoty.