6. 3. 2024
„Sedmnáctiletá neteř se poslední dobou chová nekontrolovatelně a my nevíme, jak na to reagovat,“ napsala do redakce čtenářka Simona. „Před dvěma lety spáchal sebevraždu její otec, silný alkoholik. Vyrůstala v prostředí, kde bylo vše dovoleno, vždy dostala, co chtěla. Vykašlala se na školu, přidala se k partě, kde jsou běžné krádeže, alkohol, drogy. Má za sebou několik incidentů, například na rodiče v opilosti vytáhla nůž. Psychiatr u ní konstatoval náběh na schizofrenii. Odmítá brát léky, neužívá ani inzulín (má silnou cukrovku), nedodržuje životosprávu, už párkrát zkolabovala. Nebývá doma, neozve se i několik dní, nechce jít ani pracovat – nic ji nezajímá, jen být s partou a bavit se. Přitom je to inteligentní děvče. Mrzí mě, v jakém prostředí vyrůstala, co ji formovalo. Existuje šance, aby takový člověk mohl vést normální život? Rodina neví, co má dělat, jak k ní přistupovat, aby to neskončilo špatně.“
Milá Simono, kladete velmi těžkou otázku. Otázku o životě a smrti, dalo by se říci a nebylo by to přehánění. Vyslovujete vlastně tu samou otázku, již sobě a vaší rodině slovy, vyslovenými i nevyslovenými, pocity zjevnými i skrytými, činy nebo nečiněním klade vaše mladičká neteř: Jak to udělat, aby člověk mohl, uměl žít? Aby chtěl žít, když se mu žít nechce?
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné