Bylo jednou městečko jménem Omelas. A tam žili lidi šťastně, dokonale, bez trápení. Zahrady kvetly, domy byly nové a pohodlné, každý obyvatel měl nekonečný přístup ke všem slastem světa. Nebyl tam král, vůdce, násilí ani otroctví. Podmínkou tohoto štěstí byla jediná věc: že v podzemí jednoho z domů bylo uvězněno jedno jediné dítě. Bylo zanedbané, hladové a přehlížené. Každý obyvatel města o něm věděl a přijal jeho existenci jako podmínku pro svůj šťastný život. Jen občas se stalo, že některý z nich tiše z Omelasu odešel…
Krátká povídka Ursuly Le Guin se sice řadí mezi fantasy, nejednoho psychologa (jako mě) však strhne svou morální hloubkou a zneklidňujícím popisem dilematu, ve které dennodenně žijeme: Jak můžeme být šťastní, když víme o utrpení všude kolem? Čím můžeme přispět a jak to udělat, abychom je neignorovali, ale aby to nás samotné nenutilo trpět výčitkami nebo se vzdát všech radostí? A jak při tom všem nevyhořet a nenechat se vysát?
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
Už máte předplatné?
Přihlašte se.
