11. 12. 2019
William Shakespeare byl prý kromě psaní her i velmi tvrdým obchodníkem a peníze od svých dlužníků vymáhal s železnou nesmlouvavostí. Kdo by to byl řekl do poety, jehož verše se často chvějí bezelstným romantickým patosem? Ať už je to pravda, nebo ne, mnoho lidí nás občas překvapí nějakým svým rysem nebo stránkou, která úplně nezapadá do představy, jakou jsme si o nich vytvořili. Ptáme se pak, jak to všechno může držet pohromadě, jak to tedy je? Chceme jasnou a přehlednou strukturu, dobrou nebo špatnou, abychom prostě věděli, jak na tom jsme. Jenže stejně tak můžeme překvapovat i sami sebe. I některé naše osobní stránky můžou stát v opozici k naší vlastní představě o nás samotných a je těžké je v jeden okamžik sladit nebo se některé z nich natrvalo zbavit. Setkání s nesrovnalostmi a odlišnostmi u sebe i druhých tak může připomínat až výsměšný zenový kóan.
Jedním z úskalí touhy po osobním rozvoji je přání být s konečnou platností čitelně nějaký. Přejeme si mít určité vlastnosti a rysy, které dohromady tvoří skvěle skloubený, ovladatelný a přehledný celek. Takový správný celek by se měl projevit ve všech oblastech, jako jsou vztahy, práce či záliby, a vytvořit to „ideálně správné“, ať už si „ideálně správné“ představujeme jakkoliv. Chceme mít něco jako jeden hlas, který všemu vévodí, se správnou výškou, zvukem, melodií, je nadřazený a všechno v každé chvíli s jistotou řídí, chápe, plánuje a uskutečňuje. Osobní rozvoj znamená pro mnohé dosáhnout předvídatelnosti, umět řídit životní situace jako dobrou firmu s jasnými náklady a výnosy, nezklamávat se v nejistotách a rozporech jak u sebe, tak u druhých.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné