V dnešním článku vám chci představit jednu ze zdánlivě největších banalit psychologie a zároveň jedinou účinnou cestu, jak dosáhnout v životě štěstí, naplnění a smyslu. Ne, nebudu vám nutit magické kyvadélko ani supermetodu pro odblokování pravé hemisféry. Zůstaneme na zemi.

Při sledování člověka, jeho úspěchů i pádů, si psychologové všimli zásadní zákonitosti. Je tak samozřejmá, že se ji mnozí odborníci bojí vyslovit, neboť se obávají, že jejich posluchači zakroutí hlavou, uchopí shnilé jablko a mezi metáním a pískotem budou volat: A to má být vše?

Ještě než tak učiníte i vy, milí čtenáři, a kliknete na další, více sexy článek, zamyslete se prosím nad touto radou. Čím déle se zabývám psychologií, tím více totiž přicházím na její univerzální platnost. Především se však každodenně setkávám s obrovskou rafinovaností, s jakou ji podceňujeme, zapomínáme na ni nebo se jí vyhýbáme.

Nebudu vás dále napínat. Tato zákonitost zní: Člověk se stává tím, na co myslí, co prožívá, jaké jsou obsahy jeho uvědomění a čemu věnuje většinu svého času.

Člověk, který často zažívá radost, bude… člověkem radostným. Člověk, který se vzteká, bude… vztekloun. Člověk, který denně buduje vztah, bude… člověkem s naplněným vztahem.

Je častým a pochopitelným zmatením našeho psychologického uvažování, že chápeme tyto zákonitosti přesně opačně. Představujeme si, že primárně disponujeme nějakou vlastností, stavem či vztahem, a ty jsou příčinou našeho chování a prožívání: Cholerický člověk se vzteká proto, že JE cholerik. Radostný člověk prožívá radost proto, že k tomu má dispozici, že MÁ někde vytvořenou radostnost. Člověk tráví spoustu času ve spokojeném vztahu proto, že MÁ hluboký vztah.

S čím se rodíme? Co získáváme?

Moderní psychologie (i prostý selský rozum) nám však ukazuje, že žádná taková lineární kauzalita (A vede k B) neexistuje. Ano, rodíme se s určitými předpoklady, rozdíly v temperamentu a odlišnými vlohami, ale o většině našich životních preferencí, hodnot a zvyků rozhoduje – tušíte správně – naše zkušenost. Lépe řečeno opakovaná zkušenost a opakovaný prožitek. Tím vzniká zvyk a později osobnostní vlastnost, která vyvolává specifické chování nebo prožívání, čímž tuto vlastnost ještě více upevňujeme.

Dítě stokrát pochválené maminkou se mění na dítě se sebevědomím. Jeho sebevědomí mu umožňuje zkoušet nové aktivity, čímž dítě své sebevědomí dále zvyšuje. Dítě stokrát potrestané za projev samostatnosti se mění v dítě nesamostatné. Nesamostatné dítě nic nezkouší, proto vidí, že nic nezvládne, a proto se jeho pocit nesamostatnosti dále zvyšuje.

Všechny zvyky, vlastnosti (i zlozvyky a špatné vlastnosti) probíhají v podobném cyklu. Vdechneme jim život – a dále se už většinou o sebe a o své udržování postarají samy. Jsou samy sebou posilovány, vedou k chování, které je udržuje.

Jak zaseješ, tak sklidíš

Staré přísloví říká: Zasej myšlenku, sklidíš čin. Zasej čin, sklidíš zvyk. Zasej zvyk, sklidíš charakter. Zasej charakter, sklidíš osud.

Pesimisté, škarohlídi, bručouni, lidé, kteří donekonečna analyzují nepostřehnutelné strasti života, nemohou být šťastni a prožívat šťastný život z jednoduchého důvodu: neprožívají štěstí, pocity smyslu, hodnoty a užitečnosti.

• Jak se stanu odvážným? Tím, že budu každodenně porážet strach.
• Jak se stanu společenským? Tím, že budu denně přicházet do kontaktu s lidmi.
• Jak se stanu bohatým? Tím, že budu denně pracovat, vydělávat a neutrácet.
• Jak vybuduji množství hodnotných vztahů? Tím, že jim budu každý den věnovat dostatek času.

Člověk se stává tím, čím žije, na co myslí, čemu věnuje většinu svého času a mentálního prostoru. Stává se tím, s kým a v jakém prostředí pobývá.

Prostředí, které nás vytváří, můžeme sami vytvářet

Prostředí okolo nás přisuzujeme pro naše utváření daleko menší důležitost, než ve skutečnosti má. Často bych chtěl položit lidem s psychologickými, tedy vnitřními problémy, jedinou otázku: Co z vašeho vnějšího prostředí můžete změnit, abyste se změnil i vy?

Výběr a preference lidí okolo, přátel, aktivit, množství a kvality jídla, kultury, pohybu, fyzického prostředí, změna bydliště, práce nebo školy, snížení stresu, hluku nebo vystavení se krásnému prostředí – to vše může být léčivé. Někdy víc než moudré rady psychologa a úmorná snaha pracovat na sobě pouze vnitřně.

Mohlo by vás zajímat

Anatomie traumatu

V očekávání nebezpečí zvenčí přestává člověk vnímat vlastní pocity.

Přečíst článek

Musíme si neustále uvědomovat propojení vnitřního a vnějšího a nepropadat žádnému z extrémů: snažit se vše řešit pouze vnější změnou, nebo pouze změnou vnitřní. Pokud máte letos už třetí zaměstnání a nejste v něm spokojeni, pak nemyslím, že chyba bude v nové kolegyni. Pokud zažíváte neustále pocit méněcennosti, kdežto váš partner sebevědomím jen kvete, myslím, že byste neměla pracovat jen na svých vnitřních zdrojích.

Smysl najdeme děláním smyslu‑plného

Všichni chápeme, že nenajdeme vnitřní klid, pokud se budeme osm, deset i dvanáct hodin denně hašteřit s lidmi, pokřikovat po druhých, vytáčet se. Ale již daleko méně lidí chápe fakt, že se můžeme sebevíc snažit o nalezení smyslu a hodnoty ve svém životě, ale pokud osm, deset nebo dvanáct hodin denně strávíme činěním bezesmyslných aktivit a prožíváním nehodnotných prožitků, tak smysl a hodnotu prostě nenajdeme.

A ruku na srdce: kolik hodin nám denně zabírá konzumace bezduchých televizních pořadů, sledování zpráv (ano, jak jsme všichni zjistili, za půl hodiny říkají ve zprávách přesně totéž jako před půlhodinou), tlachání s kamarádem, brouzdání po internetu (schválně se podívejte do historie, kolik webových stránek jste za den navštívili), neustálé sledování sociálních sítí, utloukání času posloucháním vycpávkové rozhlasové kulisy. Obávám se, že u mnoha lidí je součet tohoto času jen o málo menší než to, co zbývá po odečtení spánku a práce. Bohužel.

Netvrdím, že bychom se neměli bavit, relaxovat, vypnout. Ale tvrdím, že ve všem bychom měli nalézt správnou míru. Ta spočívá v přiměřeném množství i v přiměřené kvalitě. Je rozdíl sledovat dobrý pořad hodinu a prosedět u televize celý den. Je rozdíl mezi kvalitním divadelním představením a telenovelou, mezi brakem a dobrým románem, mezi výletem do hor a během na běžícím pásu v přeplněném fitcentru.

Co děláte v práci?

V neposlední řadě zde pak máme svou práci. V ní trávíme osm i více hodin denně. Nebudeme se nyní zabývat tím, zda jsme či nejsme se svou prací celkově spokojeni. Všimneme si jenom toho, co můžeme udělat pro zkvalitnění našich vztahů a našeho prožívání pracovního času tady a teď.

Je opravdu zapotřebí neustále drbat s kolegy, šířit fámy, podporovat atmosféru naštvanosti a demotivace?

• Co zkusit v každé hodině podpořit alespoň jednoho člověka?
• V každém emailu klientovi napsat něco pěkného, alespoň jedno pěkné slovo?
• Každý telefon brát s vnitřním úsměvem nebo s přáním pokoje tomu, kdo volá?
• Co zkusit být tajným psychologem a zvyšovat lidem náladu a udělat něco pro jejich dobrý den?
• Usmát se na druhého?

To mohu dělat kdykoli – ať jsem čerpadlář, instalatér nebo prodavačka v supermarketu. A platí zde všem známý zákon: pokud někomu zvednu náladu, velmi brzy se pravděpodobně zvedne i ta má.

Chiméra nedostatku

Stěžujeme si na nedostatek času, energie, peněz. Žádná jiná generace v historii lidstva ale neměla k dispozici tolik pomocníků jako my. Nemusíme orat od úsvitu do soumraku, nemusíme pracovat dvanáct hodin denně, abychom měli na chleba. Máme myčky, pračky, mikrovlnky, někteří dokonce i paní na úklid.

Pociťovaný nedostatek času jistě pramení z více propojených faktorů. Nemyslím si však, že by za něj ve většině případů mohla naše objektivní situace nebo neschopnost řídit vlastní aktivity. To bývá většinou až druhotnou příčinou.

Hlavními důvody našeho pociťovaného nedostatku (času, peněz, energie, nápadů) jsou:

1. Nepřiměřená představa o ideálních „standardech“ – nás samých, rodiny a domácnosti. Snažíme se o dosažení neustále se zvyšujících ideálů v oblasti kvality, kvantity a perfektnosti. To zahrnuje mnohahodinový úklid bez poskvrnky, drahé maso každý den, všechno prádlo vyžehlené, permanentky do špičkových fitcenter, kam stejně nemáme čas chodit, dovolená minimálně na Kanárech, děti ve značkových teplákových soupravách, neustále nablýskané podlahy, nejnovější iPhone, třikrát denně jídlo jako z Hiltonu… pak budeme šťastni.
2. Neschopnost vymanit se z kolotoče umělých a zbytečných potřeb vytvářených marketingovými strategiemi konzumní společnosti a posilované sociálním tlakem okolí. (Ne, maminko, vaše dítě opravdu nepotřebuje kostíky ani multiaktivní bifidoregularis, stačí mu jablko, banán a pohladit. Mimochodem, Tondo, co řekne soused na to, že si kupujete POUZE starou fábii?)
3. Neschopnost nahradit tyto umělé, avšak okolím uznávané hodnoty, potřeby a aktivity něčím vlastním, odlišujícím se, skutečně užitečným. Výše uvedené představy jsou okolím schvalované, uznávané, všeobecně chápané. Umožňují nám někam patřit. Vymezit se. My máme škodu octavia, proto oni jsou socky. My vysáváme každý den, proto oni jsou špindíry. Pro vlastní pocit identity jsou tyto pseudohodnoty velmi bezpečné. Pokud je uznáváme, patříme někam. Lidé se na nás nedívají úkosem. Snaha žít život hodnotně ale znamená vymanit se z tlaku našeho okolí. Znamená to být svůj a žít život podle svých talentů a specifik. A to není jednoduché.

Vyžaduje si to odpověď na otázky typu:

• Co budete dělat, až budou kamarádky povídat o posledním dílu Ordinace v růžové zahradě, který jste neviděla?
• Nebudete se před sousedem cítit jako chudák, když svým dětem nekoupíte motokáru za třicet tisíc (ale užijete si třikrát více zábavy s bednou od banánů)?
• Jak budete reagovat na pečlivě skrývaný despekt vašich vrstevníků, až jim řeknete, že letos jedete jenom na Šumavu (ale zato se spokojenou rodinou)?
• Je pro vaše kolegy hodnotou fakt, že žijete skromně, a tedy můžete dělat méně náročnou práci, a více času věnovat dětem a manželce – nebo o tom raději příliš mluvit nebudete?
• Chápou vaši spolupracovníci, že místo pátečních deseti piv a rozebírání politiky raději jdete sám na výstavu?

Nejste nějací DIVNÍ? A s divnými se my nebavíme!

Recept je jednoduchý a zároveň netušeně obtížný

Chceme‑li v životě najít smysl, užitek, optimismus, lásku, hodnotný partnerský vztah, smysluplné povolání nebo cokoli dalšího, musíme tyto hodnoty učinit každodenní součástí našeho prožívání, myšlení, rozhodování a chování k druhým. Musíme na ně denně myslet, ptát se, jak je nastolit a co pro ně udělat.

Neustále vnímat, zda to, co prožíváme, je v souladu s tím, jaký život chceme vést. Zda neprožíváme jen zbytečný balast emocí. Zda se nezabýváme jen uspokojováním náhodných potřeb. Zda netrávíme čas povrchně, nudně, ustrašeně, nezajímavě. Protože jinak nám hrozí, že náš život bude – povrchní, nudný, ustrašený, nezajímavý.

Je to tak jednoduchá zákonitost, že se o ní skoro bojím psát. Je to ovšem zároveň také jediná možnost, jak dosáhnout skutečné změny a nastolit v životě to, co považujeme za důležité. Je to cesta velice těžká. Je plná chyb, neustálých omylů a každodenních začátků. Nastává každý den znova.

Pro všechny ostatní zde máme tržnici štěstí

Pokud se vám ovšem do takové změny nechce, nezoufejte. Je vždy spousta jiných možností než pracovat na sobě.

Můžete si na břicho přikládat krystal a přesvědčovat se, že se tím někam posouváte. Můžete si stěžovat na okolí, na rodinu, na manželku. Nadávat na politiku. Vynikající metodou je nadávat na nedostatek: času, peněz, pochopení, tolerance. Taky doba je zlá, individualistická, sobecká, závistivá; nejhorší, jaká kdy byla. Ekonomická krize je krásný důvod, proč něco nejde.

Dále můžete přečíst knihovničku dobře prodejných rad pop‑psychologů. I kartářka vám za pár stokorun ráda pomůže. Zaplaťte si psychologa a svůj neúspěch sveďte na nedostatek empatie nebo jeho neodbornost. A nebo víte co? Počkejte, až za rok, za deset let anebo v důchodu bude více času!

Čím se stanete, jaké zvyky v sobě nastolíte, jaké hodnoty a vztahy budete žít a jak hluboký bude váš život, pokud zvolíte tyto cesty? Tuto úvahu už rád přenechám vám.