„Byl jednou jeden malý princ. Bydlel na jedné planetě a ta byla jen o málo větší než on sám. A ten malý princ potřeboval přítele…“ Některé pasáže ze slavné útlé knihy spisovatele a letce Antoina de Saint‑Exupéryho jsou známé přímo notoricky. A nová animovaná adaptace režiséra Marka Osborna (Kung Fu Panda) je občas úplně přesně cituje. Zároveň ale říká, že nejenom Malý princ potřebuje přítele. Se světem dospělých tu bojuje i nová postava „malé princezny“, jíž vypráví letec z knihy své zážitky. Malý princ je jedním z nejlepších animáků roku.
Že Exupéryho příběh filmaři nesemleli do blikající komerční fašírky, dokazuje už uvedení filmu na letošním festivalu v Cannes, kde Malého prince promítali mimo soutěž. Snímek stejně jako kniha nejde svými sděleními na ruku nejmenším dětem, navíc má poněkud složitější výstavbu, která příběh obohacuje o nové postavy.
Děj začíná v současném velkoměstě, kde malá dívenka bojuje se školním systémem i přehnaně ambiciózní matkou. V tomhle světě je všechno zaměřené na úspěch a užitečnost, v televizi se vysílají vážné zprávy o tom, že dneska přišlo 15 lidí pozdě do práce, a matky svým dcerám říkají viceprezidentky.
Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.
Hlavní bezejmenné hrdince navíc matka vytvořila plán na několik let dopředu, který ji má dostat na prestižní akademii a v němž je místo na kamarádku až příští léto, ve čtvrtek, od půl jedné do dvou. Plán ale všemi způsoby zničí excentrický soused z barevné barabizny, stařík, jenž z nějakého důvodu na zahradě vyrábí letadlo. S malou dívkou se skamarádí a začne jí vyprávět jeden dost neuvěřitelný příběh…
Stařík je samozřejmě letec z Malého prince a dívce líčí všechno, co se dozvěděl a co zažil, když ho kdysi dávno na poušti princ požádal, aby nakreslil beránka. Vtip je v tom, že nás do jeho vyprávění přenese i jiný styl animace. Zatímco současný svět dívky je digitálně animovaný, princovo putování po planetkách překvapí protikladem, tedy nádhernou, ruční 2D animací, která připomíná papírové figurky nebo krajinky z Fantastického pana Lišáka režiséra Wese Andersona.
V adaptaci Malého prince je přitom film maximálně věrný, takže se dočkáte marnivé růže, co si myslí, že je jediná svého druhu, i planetek obývaných divnými samolibými dospělými, co vládnou kusům kamene osamoceně plujícím vesmírem. Lyrická podobenství, dětský úžas i věta správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné jsou samozřejmě na místě a jsou podobně posmutněle působivé jako v knize.
Malý princ známý příběh půvabně obohacuje, je melancholickou oslavou nutnosti vyprávět příběhy.
V poslední části film současnost a příběh Malého prince spojí ve finále, v němž jde opět o deziluzi ze světa dospělých a které dává odpověď na otázku, co by asi Malý princ dělal, kdyby vyrostl. Všechno samozřejmě skončí dobře, v akčním závěru se ale film poprvé trochu zadrhne a přes tu spoustu motivů zabojuje s tím, jak vlastně skončit a čeho se chytnout.
Ve výsledku ale Malý princ žádnou pachuť nezanechá. Znovu připomíná, že svět, v němž je čas koukat po hvězdách, je třeba zachovat, a že úplně nejhorší je zapomenout na to být dítětem. Pokud by to pro někoho byly jen vyprázdněné fráze, je tady zmíněná nádherná technická stránka, úžasná hudba (skladateli Hansovi Zimmerovi pomáhá zpěvačka Camille) nebo prvoligové hlasové obsazení (v originále Jeff Bridges, Marion Cotillard, Rachel McAdams, Ricky Gervais nebo James Franco).
Filmový Malý princ známý příběh půvabně obohacuje, je melancholickou oslavou nutnosti vyprávět příběhy. Ve své lehkosti dokazuje, že animované filmy se naštěstí ještě nesmrskly na magnetku zdarma k nákupu nad 100 korun v supermarketu.
Vnitřní dítě reprezentuje emoční centrum v nás samých i centrum naší vnitřní energie: Malý princ: obraz vnitřního dítěte
