K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

A co jsi udělal ty?

Internet se stal místem otevřeného sdílení nedostatečnosti a nejistoty.

Mark Manson

Mark Manson

2. 10. 2018

Současní psychologové si lámou hlavu s následujícím paradoxem. Navzdory tomu, že v posledních padesáti letech v západních zemích dramaticky vzrostla životní úroveň, úroveň spokojenosti se nijak nezměnila. Zároveň stoupl počet duševních onemocnění, úzkostných poruch, narcismu a depresí.

Každý, kdo se začne věnovat marketingu, se jako první dozví, že strach prodává. Pokud v druhých vyvoláte pocity nedostatečnosti nebo podřadnosti, koupí si od vás cokoli, co jim nabídnete, aby se cítili lépe. Kapitalistický systém neustále něco někomu prodává. Přispívá tak ke vzniku společnosti, jejíž členové se cítí nedostatečně.

Vždy mě pobaví, když slyším vyprávět lidi cestující do zemí třetího světa o tom, jak jsou místní „spokojenější“. Často pak pokračují nějakým banálním výrokem o materialismu a jak bychom byli všichni mnohem šťastnější, kdybychom se naučili vystačit si s málem.

Sociální úzkost

Celé je to úplně mimo. Chudí lidé žijící v rozvojových zemích nejsou šťastnější, jen zažívají méně stresu a úzkosti. Nezáleží jim na tom, jestli mají více přátel než soused nebo jestli jste si koupili nové domácí kino. Daleko více se zajímají o svou rodinu a komunitu. Jsou také tolerantnější a netrpí sociální úzkostí, jednoduše proto, že jim nic jiného nezbývá. Tato strategie jim umožnila přežít.

Nadmíru individualistickým lidem pocházejícím ze Západu – obzvláště těm, kteří s vidinou spousty vydělaných peněz zaprodali svou duši korporátu – bude takový životní styl připadat jako „šťastnější” nebo „zdravější”. A v určitém smyslu mají pravdu. Zároveň je ovšem třeba říct, že právě života orientovaného na rodinu, prostého sociální úzkosti a jiných typických aspektů rozvojových zemí, jsme se vzdali ve prospěch hojnosti a materiálního bohatství.

Filozof Alain de Botton o tomto tématu píše ve své knize Status Anxiety. Argumentuje, že v minulých stoletích lidé věděli, kde je jejich místo v rámci sociální hierarchie. Když jste se narodili jako sedlák, věděli jste, že jste sedlák. Když jste se narodili jako urozený pán, věděli jste, že jste urozený pán. Neexistovala sociální mobilita a v důsledku toho ani žádný stres pramenící z toho, že nestoupáme vzhůru po sociálním žebříčku. Nemohli jste za to, čím jste se narodili, a tak jste to jednoduše přijali a smířili se s tím.

S nástupem meritokratické společnosti se však něco změnilo. Pokud jste dnes chudí nebo přijdete o nabytý majetek, není to bráno jako náhoda. Je to daleko horší – je to bráno jako vaše chyba. To vy jste ubožák, který přišel o všechno. Následkem toho žijeme v neustálém strachu z nedostatečnosti. Mžikot dnešního světa vyvěrá ze základní úzkosti spojené se sociálním statusem.

De Botton se nám nesnaží vnuknout myšlenku, že život ve feudální společnosti a v rozvojových zemích by byl nějak lepší. Jednoduše tvrdí, že cenou, jakou lidé zaplatí za vyšší životní úroveň a sociální mobilitu, které jsou spojené s posunem od feudální a rozvojové k meritokratické a bohaté společnosti, je právě více stresu a úzkosti.

Koneckonců čím větší příležitost se nám naskytne, tím větší máme strach, že ji nějakým způsobem promarníme. Žijeme tak v neustálém stresu: musíme dostávat lepší známky, najít si lepší práci, chodit na rande s atraktivnějšími protějšky, věnovat se více vzrušujícím koníčkům, mít více přátel a být oblíbenější. Být spokojení s tím, co máme, už jednoduše nestačí. Mnozí by něco takového považovali za synonymum odevzdanosti.

Máme k dispozici více informací než kdy předtím. Podle společnosti Google dnes internet vyprodukuje za dva roky více informací než lidstvo za celou svou historii. Co je na tom ještě úžasnější – všechny tyto informace jsou všem okamžitě přístupné.

Kapitalistický systém s jeho nekonečným tokem informací má ovšem jeden zásadní vedlejší účinek – obyvatelstvo, kterému je nekonečně způsoby připomínáno, že není dost dobré.

Sousedovo nové auto

Počátkem 20. století nabyla v Americe na popularitě fráze držet krok s Jonesovými. Odkazovala na zhoubný vliv konzumní společnosti. Když si koupil nové auto soused, tak teď ho musím mít i já. Zeťák obstaral lístky na zápas místního baseballového týmu, proto teď musím sehnat roční permanentku. Kolega si právě koupil letenky do Číny, tak já teď musím vycestovat do jiné exotické země.

Uznávám, že většina z nás není natolik závistivá, abychom takto vědomě uvažovali. Mentalita držet krok „se sousedy“ však ovlivňuje každého z nás, jakkoli si to nemusíme připouštět. Všichni jsme instinktivně naprogramováni, abychom se neustále poměřovali s ostatními. Srovnávání se s ostatními naneštěstí do značné míry ovlivňuje, jak o sobě smýšlíme. Ať se nám to líbí, nebo ne.

Teď si představte dva miliony takových sousedů a hle – máte internet. Nechci tu nijak hanit kapitalismus ani internet. Jen konstatuji holá fakta. V dnešním světě není možné uniknout ustavičnému připomínání skutečnosti, že někde na světě jsou lidé, kteří dělají mnohem zajímavější věci než vy.

Je hořkou ironií, že souběžně s otevřeným sdílením informací se internet stal místem s otevřeným sdílením nedostatečnosti a nejistoty.

Příkladem budiž koncept „Pracujte z domova a vydělávejte peníze odkudkoli“, který před nějakými deseti lety odstartoval autor a podnikatel Tim Ferriss. Popravdě řečeno jde o velice extrémní způsob života. Jelikož není snadné se s ním emocionálně vyrovnat, s nejvyšší pravděpodobností nebude tento životní styl dlouhodobě svědčit většině lidí. Většina těch, kteří se k němu odhodlali, od něj po několika letech upustila, včetně Ferrisse samotného.

Když se však porozhlédnete po internetu, řekli byste, že snad dovede vyléčit i rakovinu. Kdykoli se připojím na Facebook, najdu ve svém seznamu příspěvků tak desítku lidí, kteří mluví o výhodách budování vlastní kariéry, následování vášně, budování osobní značky nebo odstřihnutí se od všech sociálních sítí a internetu. Nebo blogování o bláznivých věcech.

Jsem výjimečný!

Je ironií osudu, že většina z těch, kteří tvrdí podobné věci, stále žije u rodičů a nevydělá si ani na suchý chleba. Přijde mi, jako by více než kohokoli jiného chtěli přesvědčit sami sebe. Jsem výjimečný. Dělám něco jinak. Podívejte se na mě. Jsem něčím výjimečný, no ne?

Všichni mí známí, kteří tímto životním stylem skutečně žijí, o tom zpravidla nemluví. Zjistili totiž, že si podobnými řečmi odcizují své známé a přátele. Být něčím zvláštní může být fajn, ale samo o sobě to naše skutečné potřeby nenaplní. Naši celkovou spokojenost nelze změřit na základě toho, do jaké míry se odlišujeme.

Kdyby všichni zanechali své kancelářské práce a snažili se zpeněžit blog o vyšívání nebo vyvinout aplikaci měřící, kolikrát si za den upšoukneme, ekonomika by se zastavila. Někteří lidé jsou svou povahou spíše samotářští a excentričtí, jiní mají rádi svůj klid. Někteří lidé rádi riskují, jiní se zase drží při zemi.

Využívejte celý web.

Předplatné

Na umění najít potěšení v každodenních maličkostech je cosi obdivuhodného. Zároveň je to den ode dne obtížnější. Každý den jsme bombardováni neuvěřitelnými příběhy. Tu se dočteme o hrdinném vojákovi, který zachránil děti uvězněné ve školním autobuse a stačil mu k tomu vlasec a páčidlo. Tu o třicetiletém miliardáři, který se chystá vynaleznout lék proti stárnutí a umožnit nám nesmrtelný život. Nebo o dvanáctiletém géniovi, který dovede zahrát Stravinského Svěcení jara na sedm hudebních nástrojů, a to bosýma nohama.

Všechny tyto příběhy nesou stejné poselství: „A co jste v poslední době udělali VY?“ Vyčistili si zuby mezizubní nití? Aha, takhle to tedy daleko dotáhnete, vy lenochodi. Dovolte mi zopakovat, co jsem psal nahoře. Pokud nedovedete nalézt uspokojení v každodenních maličkostech, pak ho nenajdete v ničem.

Být výjimečný není tak výjimečné. Stejně budete frustrovaní. Stejně si budete připadat osaměle. Stejně budete mít pocit, že jste mohli udělat víc.

Nezaprodejte svou duši, jen abyste si získali pozornost ostatních a falešnou slávu. Ne že by na pozornosti ostatních a slávě bylo něco špatného, jen by nemělo jít o hlavní motivátory vašeho počínání. Raději se zaměřte na jednoduchost, na jemné životní nuance. Zpomalte. Nadechněte se. Usmějte se. Nemusíte nikomu nic dokazovat. Ani sobě. Na moment se nad tím opravdu zamyslete.

Nemusíte nikomu nic dokazovat, ani sobě.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: