Co nejvíc bolesti

Střelba na pražské Filozofické fakultě mnou otřásla. V prvních dnech mi pomáhalo povídat si o tom. Měl jsem s kým, jako šéfredaktor Psychologie.cz mám v tomhle výhodu. Ulevovala mi i práce. Vyhledával jsem a odemykal články o léčení traumatu, které mohly pomoci těm tisícům psychicky zraněných studentů, jejich rodičů a blízkých. V dalších měsících trauma pomalu odeznívalo. Když se teď po půlroce začalo o události znovu mluvit v souvislosti se zveřejněním závěrů vyšetřování, něco v mém vnímání mě zaskočilo: v mých myšlenkách už byl přítomný i soucit s vrahem. Uvědomuji si, jak rozporuplné to je. Moje mysl se tak nejspíš snaží integrovat děsivou událost do mého světa. Otázky, které mi teď běží hlavou, jsem probral s klinickým psychologem Adamem Suchým. Adam se ve své praxi věnoval i psychologickým vyšetřením na zbrojní průkaz, je soudním znalcem a také držitelem zbrojního průkazu. Začátek jeho první odpovědi je asi to nejpravdivější a nejpoctivější, co jsem od odborníků v souvislosti s tragédií slyšel.