Máme se jako rodiče chovat podle toho, co považujeme za rozumné, nebo podle svých emocí? Myšlenky a city vypadají leckdy nesmiřitelně. To je však jen první pohled. Ve skutečnosti mohou rozum a cit na hledání vhodného řešení účinně spolupracovat.

Anna za mnou přišla s tím, že neví, zda si brát svého dvouměsíčního synka na spaní k sobě do postele. „Většinou mi usíná při kojení, a já často usnula s ním. Od narození jsem s ním tak lehávala a užívali jsme si to… Jenže manžel pořád tvrdil, že je to nezodpovědné, že ho můžu zalehnout. Nahlodal mě tak, až jsem se zeptala naší pediatričky. Myslela jsem, že mě uklidní, jenže taky řekla, že vlastní postýlka je pro dítě bezpečnější.“

Tento příběh je ukázkou poměrně častého dilematu: co dělat, když nám říká něco jiného intuice, a něco jiného blízcí lidé či experti? Dilema dokonce nemusí být na rovině vnitřní city versus vnější názory. I naše vlastní myšlenky nám občas říkají něco jiného než city.

Jak se rozhodnout?

Jako rodiče to zažíváme poměrně často: „Nebudu mu pomáhat s něčím, co už umí, akorát bych ho rozmazlil,“ říká Petr. A přitom ve svém nitru cítí, že by vlastně synkovi pomohl docela rád.

Máme se zachovat podle toho, co si myslíme, nebo jak to cítíme? Myšlenky a city vypadají nesmiřitelně. Buď zakážu, nebo povolím. Buď si dítě nechám u sebe v posteli, nebo je odložím. Jedno, nebo druhé.

Vedle intuitivního pochopení potřeb dítěte jsou naše spontánní reakce určovány též zažitými vzorci chování, našimi vlastními neuvědomovanými potřebami a představami.

Limity intelektu

Petr je příkladem otce, který hodně důvěřuje intelektu. Své chování chladně promýšlí. Jenže myšlenková analýza sama často nedokáže porozumět. Když si jeho čtyřletý syn říká o pomoc s oblékáním, je samozřejmě možné interpretovat takovou žádost tak, jak to udělal Petr: jako neadekvátní.

Jenže úplně stejně logicky můžeme vyhodnotit, že se jedná třeba o potřebu kontaktu, kterou je třeba uspokojit. Pokud Petr odmítá vzít v úvahu i své city (či řekněme intuici), je pro něj obtížné, ne‑li nemožné rozklíčovat, oč jde, a zvolit tak vhodné chování.

Omezení intuice

Intuice nám často umožňuje rychlou cestu ke správnému chování. Zareagujeme spontánně, aniž bychom ztráceli čas přemýšlením. Jenže vedle intuitivního pochopení potřeb dítěte jsou naše spontánní reakce určovány též zažitými vzorci chování, našimi vlastními neuvědomovanými potřebami a představami. Takže se může stát, že naše spontánní reakce není určena intuicí a není ani vhodná. Pokud se nám něco nedaří či nezdá, je na místě se zamyslet.

Rodičovský rozum a cit

Odborné studie skutečně vyčíslují zhruba třikrát větší riziko syndromu náhlého úmrtí dítěte u kojenců, kteří spali s posteli v dospělým, oproti dětem, jež trávily noc ve své vlastní postýlce. Nemá smysl zastírat, že to tak je. Přesto se domnívám, že matky, které si berou svá miminka do postele, nejsou nezodpovědné. Žádná odborná studie totiž nevyčíslí riziko pro konkrétní dítě.

Příčina častějšího výskytu syndromu náhlého úmrtí v postelích rodičů není známa. Spíme‑li obličejem blízko dítěte, dýchá vzduch s vyšší hladinou oxidu uhličitého. Také se může snadněji stát, že dýchání dítěte ztíží cíp deky či něco podobného, co se dostane před jeho obličej. Navíc může snadněji dojít k přehřátí dítěte, což je známý rizikový faktor.

Intuice, city, myšlenky i experti mají své výhody a omezení. Všem se vyplatí naslouchat.

Na druhou stranu však zřejmě existují i faktory, které činí spaní vedle rodiče pro dítě bezpečnější, než je spaní ve vlastní postýlce. Dítě v blízkosti matky neupadá do tak dlouhých fází hlubokého spánku jako při spaní o samotě. Přitom právě hluboký spánek je z hlediska syndromu náhlého úmrtí nejrizikovější. Společné spaní navíc podporuje kojení a kojení je prokázaným preventivním faktorem náhlého úmrtí.

Záleží tedy na mnoha faktorech a navzdory statistice je klidně možné, že pro naše konkrétní dítě je naše postel tím nejbezpečnějším místem.

Postel versus postýlka

„Takže teď si dávám pozor, abych se synem neusnula, ukládám ho do postýlky a cítím se přitom špatně,“ pokračuje Anna. „V noci mnohokrát vstávám, kojím a zase u toho nesmím usnout. Jsem unavená a smutná, a dítě jako by to vnímalo: je plačtivější a budí se čím dál častěji. Už jsem z toho zoufalá. Jestli to takhle půjde dál, cítím, že zkolabuju.“

Hovořím s Annou o rizicích a výhodách společného spaní, povídáme si o jejím synovi. Anna vypráví a do tváří se jí vrací barva. Podporuji její mateřské sebevědomí a Anna postupně dokáže více důvěřovat svým citům. Stále tu však zůstávají obavy jejího manžela.

Manžel přichází ochotně a skoro hned se svěřuje, že se vlastně nebojí ani tak toho, že Anna dítě zalehne, ale dítě uprostřed manželské postele mu „prostě nějak vadí“. Postupně přichází na dva důvody: strach z toho, že on sám dítě zalehne, a naštvání, že se pro něj takto stává jeho žena téměř nedostupnou.

Jakmile jsme se dostali k podstatě problému, je řešení na světě: manželé stáhnou postranici postýlky a postýlku přistaví ke své posteli. On bude mít na dosah svou ženu, ona zase dítě. Oba se spokojeně usmívají.

Intuice, city, myšlenky i experti mají své výhody a omezení. Všem se vyplatí naslouchat. Rozumné řešení tak zpravidla snadno objevíme.