Existují děti, které se často zajímají o "dospělé" věci. Sledují televizní zprávy, dělají si starosti s osudem planety, zvířat a lidí, silně se jich to dotýká. Už v nízkém věku se trápí filozofickými otázkami, ptají se, jaký má život smysl. Cítí se osaměle, mají pocit, že jim druzí nerozumí. Pravda je, že dětí, jako jsou ony, je v populaci jen něco málo přes dvě procenta. To, že "nezapadají", jim často snižuje sebevědomí. Nevědí o skutečném důvodu, a tak si to dávají za vinu – odsuzují samy sebe za to, že jsou jiné, nevěří si. Tím ještě více podlamují svoji sebedůvěru, která už tak může být nízká: vzhledem k vysoké inteligenci totiž mají na sebe vysoké nároky, dávají si vysoké cíle, velké – nerealistické – úkoly. Často bývají perfekcionisty, ale při sebemenším neúspěchu se cítí velmi zasaženi a pochybují o sobě. Řeč je o nadaných dětech.