Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Co s touhou zachránit svět?

Ušetřete si výčitky, že zatímco se staráte o svou zábavu, lidstvo trpí.

Lenka Nováková

Lenka Nováková

14. 11. 2011

Všichni se učíme lépe, když si nacházíme své vlastní odpovědi.

Ještě se pamatuji na dobu, kdy jsem se trápila tím, že moji snahu všechny a všechno zachránit nikdo dostatečně neoceňoval. Přesto jsem nedokázala přestat. Před propadem do deprese mě zachránila otázka:

„Miláčku, a jak bys svůj život chtěla žít, kdyby sis mohla vybrat?“

Otázka byla jednoduchá, ale místo odpovědi v hlavě prázdno. Jen zjištění, že evidentně nevím, co chci od života.

„Nevíš? V pořádku. A co děláš nejraději? Zkus vyjmenovat alespoň deset věcí.“

Prvních pět bylo jednoduchých: lenošit, cestovat, lyžovat, číst, veselit se s přáteli, mít čas sama na sebe… Co dál? Musela jsem se zamyslet.

V nostalgickém pátrání svým životem jsem si uvědomila, že jako dítě jsem chtěla jít na uměleckou školu. Věřila jsem, že když udělám svět krásnější, budou lidi šťastnější.

Dětský sen zůstal jen snem. Politické okolnosti mi nedovolily vykročit zvolenou cestou, ale touha po lepším světě zůstala. Jménem všech záchranářů s podobným úmyslem bych měla dodat, že bohužel. Chtěla jsem být lidem prospěšná a mohla jsem se přetrhnout, aby byli všichni spokojení. A najednou mi začalo docházet palivo.

Přání dát mému životu nějaký hlubší smysl asi nebylo nijak originální. Věřím, že něco podobného cítí každý z vás. Jak je ale možné, že mě naplňování ušlechtilých cílů připravovalo o veškerou energii? Trápila mě nervozita, měla jsem problémy s koncentrací. Úzkostí jsem často nemohla ani dýchat.

Abych mohla rozdávat radost, potřebovala jsem se cítit sama šťastná.

Dobrých rad jsem dostávala přehršel, ale mé skutečné potřeby znalo jen moje JÁ – a tomu jsem se bála věřit. Muselo jít do tuhého, abych pochopila dvě věci:

  • Ta první je o lidstvu: Uvědomila jsem si, že ho nespasím, pokud budu rozhodovat za něj a bez něj. Mohla být pravda, že jsem rozhazovala perly svého úsilí nadarmo, ale vůbec jsem při své sebelítosti nevzala v úvahu, že svině (maminky od prasátek) dál hladověly.
  • Ta druhá je o mně: Abych mohla rozdávat radost, potřebovala jsem se cítit sama šťastná. Hodně se na stránkách Psychologie.cz píše o prožitku flow, splynutí s nějakou činností, ale málo o tom, jak je to pro nás důležité.

Když to píšu, vypadá to až legračně. Ale v okamžiku, kdy jsem přestala vnucovat světu své dobro (zavolám, skočím, přinesu, zařídím, vyslechnu, vymyslím, poradím), se v mém životě objevil volný prostor.

Až s odstupem času jsem pochopila, že jsem si asi ubližovala, ale úplnou odpověď mi dal až profesor psychologie Mihaly Csikszentmihalyi, který „objevil“ zmiňovaný prožitek flow.

V jednom ze svých experimentů nařídil dobrovolníkům, aby se vyhnuli jakékoliv činnosti, kterou dělají rádi: veškeré pro ně zajímavé práci, kreativní tvorbě, sportu, četbě. Čemukoliv, co je baví. Účastníci již po prvním dnu zaznamenali „zvýšenou netečnost“ ve svém chování, začali si stěžovat na bolesti hlavy, problémy s koncentrací a s myšlenkami, které nikam nevedou.

Čtyřicet osm hodin bez radostného prožitku je uvedlo do stavu podobného vážné psychiatrické poruše. Experiment potvrdil, že prožívat flow není jen něco příjemného, co nám zajistí veselejší život. Je to nutnost, abychom mohli přežít. Je to kyslík pro duši.

Cesta do pekel je skutečně dlážděná dobrými úmysly. Když se – a třeba i ve jménu vyššího ideálu – zřeknete všech aktivit, které máte rádi, depresivním náladám se nevyhnete. Vědět to dřív, mohla jsem si ušetřit výčitky, že se starám o svou zábavu, a svět trpí. Zase jsem začala číst, lyžovat, veselit se s přáteli. Udělalo se mi lépe. Alespoň ze začátku.

Je těžké vysvětlovat, že články smolit musím, protože právě tudy vede cesta k mým barevným dnům.

Ale co se stalo s mou touhou zachránit svět? No právě! Jen tak se bavit už mi po nějaké době nestačilo. Musela jsem dojít ještě k jednomu poznání, které už pozorný čtenář tuší. Jako dítěti mi bylo naprosto jasné, že svět chci krášlit tím, co dělám ráda.

„Naříkáš, jak toho máš moc a pak tady po nocích smolíš články. Komu tím prospěješ?“

Je těžké vysvětlovat, že je smolit musím, protože právě tudy vede cesta k mým barevným dnům. Pokud myšlenka z mého článku prospěje alespoň jedinému čtenáři, bude svět zase o trochu krásnější. A to jsem přece vždycky chtěla.

Diskuse 0