Většinu z nás ta otázka čas od času potrápí. A spousta lidí se jí trápí marně a bolestně dlouhé roky: „Co mám dělat se svým životem? K čemu tady jsem? Co mám dělat, když je mi dvacet (třicet, čtyřicet, padesát…) a pořád nevím, co bych vlastně chtěl v životě dělat? Co když v ničem nejsem opravdu dobrý? A můžu i přesto najít práci, kterou bych prožíval jako vysněnou a která by dávala smysl?“
Ve skutečnosti často žijeme ve velkém a dost nešťastném omylu. Vlastně hned ve dvou:
- Zaprvé, že totiž každý člověk má nějakou svoji vášeň, kterou by mělo být jeho svatou povinností „objevit“.
- Zadruhé, že tato objevená vášeň by mělo být to hlavní, na základě čeho se rozhodne třeba vybrat si povolání.
Copak všichni kolem vědí, a já ne?
Zhusta nás v tom podporuje různá seberozvojová literatura. „Následuj své srdce“, „dělej, co tě baví“, „najdi svoji cestu a své poslání“ – podobné věty, vyřčené velikány jako Steve Jobs, zní inspirativně a mohou člověku dodat kuráž a odvahu dělat něco, co ho láká, ale má strach se do toho pustit. Jistěže je skvělé, když jdete při volbě životní náplně a směru po tom, co vás baví, těší a naplňuje.
Potíž je, že zatímco v některé situaci vás tyhle seberozvojové příkazy opravdu povzbudí, ve spoustě jiných momentů vás můžou taky pěkně znejistět. A to tehdy, když prostě nevíte. Když není něco, v čem byste excelovali. Když se můžete ptát svého srdce desetkrát za den, ale ono vás prostě ne a ne někam táhnout, nebo vás táhne deseti směry současně, případně vás táhne v úterý do fyzioterapie, ve středu do výživového poradenství a ve čtvrtek prostě do hospody. A my se najednou začneme stydět a cítit, jako bychom tím pádem byli nedostateční.
Jak to, že pořád nevíme? Máme dál hledat? Jak to zjistíme?
