Většinu z nás ta otázka čas od času potrápí. A spousta lidí se jí trápí marně a bolestně dlouhé roky: „Co mám dělat se svým životem? K čemu tady jsem? Co mám dělat, když je mi dvacet (třicet, čtyřicet, padesát…) a pořád nevím, co bych vlastně chtěl v životě dělat? Co když v ničem nejsem opravdu dobrý? A můžu i přesto najít práci, kterou bych prožíval jako vysněnou a která by dávala smysl?“

Ve skutečnosti často žijeme ve velkém a dost nešťastném omylu. Vlastně hned ve dvou:

• Zaprvé, že totiž každý člověk má nějakou svoji vášeň, kterou by mělo být jeho svatou povinností „objevit“.
  
• Zadruhé, že tato objevená vášeň by mělo být to hlavní, na základě čeho se rozhodne třeba vybrat si povolání.
  

Copak všichni kolem vědí, a já ne?

Zhusta nás v tom podporuje různá seberozvojová literatura. „Následuj své srdce“, „dělej, co tě baví“, „najdi svoji cestu a své poslání“ – podobné věty, vyřčené velikány jako Steve Jobs, zní inspirativně a mohou člověku dodat kuráž a odvahu dělat něco, co ho láká, ale má strach se do toho pustit. Jistěže je skvělé, když jdete při volbě životní náplně a směru po tom, co vás baví, těší a naplňuje.

Potíž je, že zatímco v některé situaci vás tyhle seberozvojové příkazy opravdu povzbudí, ve spoustě jiných momentů vás můžou taky pěkně znejistět. A to tehdy, když prostě nevíte. Když není něco, v čem byste excelovali. Když se můžete ptát svého srdce desetkrát za den, ale ono vás prostě ne a ne někam táhnout, nebo vás táhne deseti směry současně, případně vás táhne v úterý do fyzioterapie, ve středu do výživového poradenství a ve čtvrtek prostě do hospody. A my se najednou začneme stydět a cítit, jako bychom tím pádem byli nedostateční.

Jak to, že pořád nevíme? Máme dál hledat? Jak to zjistíme?

Jako kdyby vás to diskvalifikovalo ve světě vyrovnaných dospělých lidí. A to může být docela devastující. Mluvíme o oblasti našeho života a přemýšlení, ve které se potkává na první pohled suchý svět kariérového poradenství a povznesený inspirovaný svět koučinku se světem, který jde hluboko do lidské duše – a ve kterém mají hlavní slovo otázky po smyslu našeho bytí na světě, otázky o užitečnosti ve společnosti, otázky po vlastních potřebách.

Kdo hledá, najít nemusí

Ve skutečnosti je jen málo lidí, kteří mají odmalička jasno v tom, čemu se chtějí v životě věnovat. Jsou samozřejmě lidé, kteří od deseti let říkají, že se stanou učitelem (poté co opustí myšlenku popelářů a kosmonautů), a pak se jím doopravdy stanou. Jsou lidé, které nasměruje nějaký silný zážitek – třeba je zasáhne něčí utrpení a chtějí mu v budoucnu zabraňovat. Slyšela jsem vyprávění bioložky zaměřené na monitoring a ochranu netopýrů, které se v dětském věku dotkl příběh v knize o tom, že se lidé dřív netopýrů báli a přibíjeli si je na dveře pro ochranu před zlými duchy.

Ale mnohem víc středoškoláků a studentů vám poví něco docela povšechného, že chtějí pracovat s lidmi, baví je matika, rádi se učí a většinou prostě chtějí dělat něco užitečného, co někomu pomáhá. Jen jaksi máme pořád v sobě, že bychom vědět měli. Že když budeme hledat dostatečně poctivě, jednoho dne procitneme a budeme vědět: „No ano, tohle je to, co mám dělat se svým životem!“

Možná právě ten mýtus o hledání a nalézání nám ve věci vášně dělá spíš škodu než užitek. Hledáme pak nové zážitky, zkoušíme nové činnosti a hodiny můžeme strávit truchlením nad tím, že jsme pořád nenašli takovou činnost, která by nás nadchla, unesla a dala nám pocit života. Další hodiny nad tím, že v ničem nejsme opravdu skvělí a výjimeční.

Jenže i když se vášeň někdy asi dá objevit tak, jako když narazíme na zlatou žílu, mnohem pravděpodobnější scénář je ten, že si vášeň postupně vybudujeme. Tím, že věnujeme energii něčemu, co vnímáme jako důležité; strávíme spoustu času na budování něčeho, co tu předtím nebylo; zlepšujeme se během měsíců a let toho, co už danou činnost děláme. A hlavně když je to činnost, která někomu reálně pomáhá.

Při rozhodování o životní náplni přeceňujeme spoustu faktorů

Do zkoumání tohoto tématu se pustil výzkumník a analytik Benjamin Todd, který ve spolupráci s dalšími kolegy rozvíjí webový projekt 80 000 hours zaměřený právě na oblast kariérového poradenství. Zajímalo ho, jaké ingredience tvoří práci snů. Co mají společného zaměstnání lidí, kteří říkají, že mají „dream job“. Provedl metaanalýzu 60 studií – od velikánů jako Gilbert, Seligman, Randall nebo Locke. A zjistil, že vášeň a práce snů mají společného méně, než bychom si mysleli.

Ben Todd dokonce píše, že vás může ze zajímavé cesty svést. Vášní Steva Jobse byl údajně zen buddhismus. Do technologií se pustil proto, aby vydělal nějaké peníze. Taky můžete od pěti let vášnivě milovat čokoládu, ale neznamená to automaticky, že je nejlepší rozhodnutí jít pracovat do továrny v Cadbury. Roli hrají i racionální faktory. Studenti nezřídka vidí svou vášeň v umění, hudbě, ve sportu. To jsou ale současně oblasti, ve které budete mít obrovskou konkurenci – protože v nich není dohromady tolik kariérních pozic. Jistě je možné uspět, ale může být těžší najít dobrou práci a je vyšší pravděpodobnost, že vás to donutí smířit se třeba se špatnými pracovními podmínkami, abyste mohli dělat „svou“ scenáristiku.

A píše o dalších způsobech rozhodování, kterými se necháme při volbě vysněného povolání jen zmýlit:

Zkoušíme si různá povolání představit a uvědomit si tím, jak moc naplňující by asi byla. Anebo se díváme na minulé zkušenosti a snažíme se na základě nich vytáhnout, co nás bavilo a naplňovalo. Gilbertovy výzkumy nás ale upozorňují na to, že naše schopnost odhadnout budoucí spokojenost je extrémně omezená – a naše paměť oplývá velkou spoustou různých zkreslení.

Vybíráme si kariéru především podle toho, jak dobře je placená nebo jak moc bude placená v budoucnu – až se vypracujeme. Ve skutečnosti se ukazuje, že peníze a životní spokojenost spolu rostou jen do určitého bodu. Jakmile přestaneme být v konstantním stresu ohledně toho, jestli zaplatíme nájem a co budeme jíst, přestanou se další peníze na spokojenosti projevovat. Todd zmiňuje výzkum v USA – pokud rodinný roční příjem stoupne ze 40 tisíc dolarů na 80 tisíc, celková životní spokojenost už se zvýší jen z 6,5 na 7 bodů z celkových 10. Dennodenní spokojenost a běžné každodenní pocity jsou na příjmu ještě víc nezávislé. Jistěže v České republice jsou podmínky trochu jiné a příjmy obecně nižší, ale princip je stejný.

Nechceme, aby práce byla stresující, a do stresujících podmínek se nepouštíme. Stejně tak se vyhýbáme jinak nepohodlným podmínkám. Ale v jednom z předchozích článků jste si mohli přečíst, že pokud jste pro práci zaujatí, pokud vám dává smysl a máte při ní stav flow, stres sám o sobě nevadí.

Důležité naopak jsou podle Todda tři věci

Když odstraníme vášeň, peníze, stres a vlastní představu o tom, co by nás asi tak mohlo bavit, podle čeho bychom se tedy vlastně měli řídit? Podle čeho rozhodovat, jak strávíme 80 000 hodin, které během svého života průměrně strávíme prací – 80 000 hodin, které mají velký vliv na pocit smysluplnosti vlastního života, naplněnosti a spokojenosti?

Benjaminu Toddovi vyšlo z metaanalýzy následující:

1. Dělejte, v čem jste dobří. Využívejte své silné stránky, předpoklady nebo i znalosti. Ale myslete i na to, že dobrým se taky můžete teprve stát. Zlepšit se můžete v čemkoliv, a to obvykle tím, že se do toho prostě pustíte.

2. Dělejte práci, která někomu pomáhá. Takovou, která je reálně pro někoho užitečná. Neznamená to, že se musíte hned stát doktorem. Užitečným můžete být v každé práci.

3. Hledejte práci, ve které máte podporující podmínky. Do širokého balíku „podporujících podmínek“ se pak Toddovi vejde hned několik věcí.

• To, že je práce zajímavá. Že se do ní ponoříte a zapomínáte na čas – dostáváte se do stavu flow.
  
• Podporující kolegové. Nemusí to nutně být vaši nejlepší kamarádi, ale měli byste spolu dobře vycházet a měli by vás umět podržet, poradit, pomoct.
  
• Absence důležitých negativních stránek – třeba neodpovídající finanční ohodnocení nebo dlouhé dojíždění.
  
• To, aby práce dobře seděla s vaším životním stylem a osobním životem. A to může pro každého znamenat něco jiného; pro někoho je to předvídatelná práce od 9 do 17, pro jiného flexibilní hodiny, kdy jeden týden máte volněji a druhý jste v práci do večera; pro třetího člověka to může být práce na směny, která vám pak nabídne po dvou nočních volnou středu.
  

Poslední bod se týká především zaměstnání jako takového. Podmínek. Možná vyloženě zaměstnavatele (i tehdy, kdy jste jím vy sami). Pokud jde o náplň práce, kombinací dvou prvních bodů vzniká podle Todda následující doporučení: Staňte se dobrým v něčem, co je užitečné a někomu pomáhá. Vášeň přijde v návaznosti.

Právě ten pocit užitečnosti vlastní práce dodává do našeho života o kousek víc vědomí smyslu. Velmi může ovlivnit náš pocit, že v životě někam patříme, že děláme pro druhé lidi něco podstatného. Samozřejmě, že pro mnohé lidi je to trochu luxus – do práce chodí, protože se potřebují uživit. A jistě, že smysl má i spousta jiných věcí než práce, tedy především mezilidské vztahy, starost o rodinu nebo lecjaké činnosti, které člověk dělá ve volném čase.

Benjamin Todd ale připomíná, že jako lidé žijící v západní zemi, v demokratických podmínkách a v dobré ekonomické situaci máme skutečně velkou svobodu udělat pro svět kolem sebe něco dobrého. A je to dobré i pro nás samotné. Vědomí, že děláme něco smysluplného, totiž vůbec ze všeho nejvíc ovlivňuje naši pracovní spokojenost.

Pomáhat, přispívat, a dokonce zachraňovat životy můžete téměř odkudkoliv

A to je další myšlenka, na kterou nejsme tak docela zvyklí. Přispívat, jistě (jakkoliv vás teď může napadnout – když pracuji třeba v bance, má „ten pravý“ smysl přispívat k bohatství už tak dost bohaté firmy?). Ale zachraňovat životy?

Pravděpodobně to můžete udělat i vy sami. Narazili jste už někdy na termín efektivní altruismus? Jeho hlavní ideou je: Nechme se správně řídit srdcem směrem k touze pomáhat, být užiteční a chovat se eticky správně. Ale použijme k tomu svůj rozum jako nástroj, který nám pomůže udělat to efektivně. To znamená na základě vědeckého vědění, důkazů a někdy taky finančních propočtů.

Efektivní altruismus by vám třeba napověděl, že jako zaměstnanec banky můžete zachránit za svou kariéru životů víc než leckterý pražský lékař – pokud vám práce v bance umožní vydělat dost peněz na to, abyste byli ochotni část z nich věnovat na charitu, která opravdu účinně zlepšuje svět. Pokud si vyberete třeba Against Malaria Foundations, z analýz Benjamina Todda vyplývá, že ročně můžete zachránit život jednomu člověku jen tím, že podpoříte nákup moskytiér. Za 40 let byste tak zachránili 40 životů. Pro někoho je zase zajímavé posílat svou stopu radši do budoucnosti – třeba tím, že dětem ve vyloučené oblasti pomůžete ke vzdělání.

Autoři projektu 80 000 hours každopádně spočítali, že kdyby každý z 10 % nejbohatších lidí světa věnoval na jednu hromadu 10 % svých příjmů, dalo by to dohromady tak vysokou částku, že by pouhá 4 % z ní stačila, aby se každý člověk na světě dostal nad celosvětovou hranici chudoby stanovenou dnes na 1,9 dolaru denně.

Jedna z cest je tedy prostě delegovat. Dělat jakoukoliv práci, která vám umožňuje vydělat něco málo navíc, o co se můžete podělit. Nemusí to být přitom závratná částka, když vezmete v potaz, že česká stokoruna u nás má úplně jinou hodnotu než v Africe.

Todd zmiňuje i další varianty takového delegování. Třeba když se rozhodnete o nějaké kauze šířit povědomí, zasazovat se o ni občanským nebo politickým tlakem nebo když prostě volíte ve volbách. Na něco podobného míří poslední kampaň Lékařů bez hranic, kdy prosí lidi o pomoc ve věci šíření povědomí o opomíjených nemocech. A delegovat  můžete ještě třetím způsobem, a to když svou prací pomáháte jiným lidem být efektivnější zase v jejich práci.

A co když potřebujete udělat rozhodnutí o tom, jak přímo trávit svůj pracovní čas, a chcete být užiteční světu osobně? Když začnete zkoumat užitečnost různých lidských profesí trochu zevrubněji, zjistíte, že v rámci snad téměř každé profese si můžete vybírat, na kterých místech bude mít vaše činnost skutečný dopad. Hlavní myšlenka je vůbec toto vzít při volbě směru v potaz: Je tohle směřování někomu reálně užitečné?

Od užitku zpátky k tomu, na čem záleží právě vám

Benjamin Todd je evidentní a jednoznačný analytik a na jeho práci je to znát. Jde extrémně přes rozum. Vytvořil proto na svém webu dokonce seznam profesí s významným společenským dopadem a seznam oblastí, kterým se stojí za to věnovat z hlediska současného stavu i dlouhodobého vývoje lidstva. Možná vás překvapí, jak málo byste tam našli typicky „pomáhajících profesí“. Zato objevíte IT technologie, bezpečnost umělé inteligence, facilitace a zkvalitňování důležitých rozhodnutí ve firmách a organizacích, výzkum… Pro lidi, kteří úplně tápou, to může být nějaká kotva, které se chytit.

Na druhou stranu by bylo škoda, aby se z takových seznamů stala další věc, která člověka zviklá. Ve skutečnosti je skvělé, že pro každého je důležité nějaké jiné téma a každý vidí smysl v jiném typu vylepšování světa, a existují naprosto nesčetné kombinace schopností a předpokladů zajímavé práce a užitku pro druhé. Pro mnohé psychoterapeuty je motivací to, že pomáhají lidem být svobodnější a sebeuvědomělejší. Pro někoho může být srdečním tématem snaha zabránit trápení zvířat ve velkochovech, jiný vidí svoje místo ve vzdělávání a vedení dětí. A někoho prostě baví dobře lidem uvařit, navrhnout funkční design, dobře lidem doma zapojit elektřinu.

Přístup efektivních altruistů pro leckoho může být osvěžující v tom, že rozumu popřává sluchu jako pomocníkovi pro srdce. Současně samozřejmě nemá smysl se týrat úvahami o tom, jestli dost zachraňuji svět, a trávit večery s kalkulačkou nad mými přínosy. Neměli bychom si srdce nechat rozumem zahlušit, protože srdce a cit umí dobře dávat směr, umí dobře vést a hlavně umí dobře informovat o našich potřebách.

To hlavní je, že většina z nás potřebuje zažívat pocit smysluplnosti vlastního života. Nebo pocit, že po nás zůstává nějaká pozitivní stopa. A koneckonců i práce nám může pomoct takovou stopu udělat.