Mnozí psychologové v médiích jen opakují stará moudra, která nikoho neobohatí. „Baví mě psycholog, který překvapí,“ říká Klára Olexová, šéfredaktorka časopisu Marianne.

Když připravujeme rozhovory s psychology, většinou se domluvíme na e‑mailové komunikaci. Jak tuhle novinku v novinářské praxi vnímáte?
Nemám nic proti rozhovorům po mailu, ale osobně čtu radši ty, které vznikly tváří v tvář. Jsou neučesanější, ale živější. Každý člověk používá občas slova nebo obraty, které nikdo jiný neudělá, ale do psaného projevu je nedá. Zafunguje autocenzura. Dialogům po mailu pak hrozí, že budou sice pěkné, ale zaměnitelné. Ale jako u všeho, i tady platí vyjímky. Ty se podle mě vztahují na těžké introverty a nadané literáty.

A myslíte si, že čtenář pozná, jestli si teď my dva povídáme u kafe, nebo si posíláme otázky a odpovědi mailem?
Myslím, že zkušenější čtenáři to poznají.

Nachytat je bez kalhot

Jak moc ve vaší redakci znění rozhovorů měníte? Publikovat přesně to, co skutečně zaznělo, by i v případě chytrých lidí dopadlo dost špatně…
Přepisujeme v nich dobrej na dobrý, například. Stříháme je. To znamená, že neuvádíme otázky a odpovědi chronologicky, tak, jak šly za sebou, ale přeskupíme je tak, aby byl oblouk dialogu nosný a dospěli jsme k pointě.

Jedním z filtrů jedinečnosti osobního sdělení je autorizace. Když člověk dostane své odpovědi ke schválení, zalekne se silnějších slov a začne škrtat. Nedopadá to nakonec nastejno?
Autorizace je peklo. Když  čekáte na schválení textu, jste sakra nervózní. Stalo se mi, že se jeden herec rozmyslel a požádal mě, ať hodím hotový rozhovor do koše. Prý si neuvědomil, že by se tématu, které mi odsouhlasil, mohl chytit bulvár. Moc se omlouval, ale co já s tím ve šroubárně? Před uzávěrkou je to infarktová situace. Slyšela jsem, že v Americe autorizaci nedělají. Nevím, co je na tom pravdy, ale to by se mi líbilo. Zpovídaný by si měl být vědom, že jakmile je na něj namířen diktafon, musí se hlídat, žádné off record.

A není vlastně lepší ten e‑mail? Co člověk jednou napíše, to už mu je trochu hloupé brát zpátky…
Z rozhovoru po mailu se jako čtenář dozvíte informace, které vám mohou být  k užitku. Zpovídaný využije šance mentorovat (což je právě to, co teď dělám já). V živém rozhovoru sice o taková moudra přijdete, ale dozvíte se víc o člověku. Nedáte mu čas udělat se lepším než je. Podle mě je právě tohle smyslem rozhovoru. Nachytat ho bez kalhot.

Psychologie je všude

Oba denně komunikujeme s autory a spolupracovníky redakcí, hlavním komunikačním prostředkem je e‑mail. Komunikace po mailu je hodně specifická, souhlasíte? Stačí drobnost, jedno slovo, a dojde k nedorozumění. Taky s tím máte zkušenost?
Ano, k nedorozumění dochází často. Ve faktech i v celkovém ladění. Já se snažím sdělit zprávu minimem slov, abych nezdržovala. A kolegyně mi řekla, že to na ni působí naštvaně. Tak jsem začala používat smajlíky, abych jako mrkla, že jsem fajn  ženská. Jenže to nějak nešlo ze mě, tak jsem je zase používat přestala. Lidi, s nimiž si dopisuju často, si na můj strohý styl zvykli. A ti, kteří mě neznají, mě milovat nemusí. Stačí, když pochopí, co po nich chci. Vyplatí se mi čas od času zvednout telefon nebo zadek ze židle a s lidmi, se kterými si dopisujeme, promluvit. Pak mě překvapí, že ten druhý třeba není takový suchar, jak jsem si myslela. Nebo že je to naopak ještě větší trouba než se zdálo.

Jakou roli hraje v obsahu časopisu pro ženy psychologie?
Zásadní. Ženy zajímají vztahy, proto jsou tak oblíbené knihy typu Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. A Psychologie.cz bude mít asi taky vysokou návštěvnost. Ale já bych to rozšířila mimo média. Psychologii uplatňujeme v každém kontaktu – na úřadě, na pískovišti, při rozhovoru s učitelkou našich dětí… Kdo má základní znalosti psychologie, tedy především toho, jak funguje většinová lidská povaha, má v životě obrovskou výhodu. Ta znalost je ale taky lehce zneužitelná manipulátory. Proto nemám ráda různé vzdělávací semináře o asertivitě a podobně.

Ale takové semináře mohou přece lidem pomoci k pohodovější komunikaci, proč je zatracovat?
Myslím si, že člověk, který se snaží přijít na kloub podstatě vztahů, a to se týká i vztahu k sobě samému, měl by hledat sám, tiše, v knihovnách, na netu, poslouchat lidi po hospodách. Prostě jen ne tam, kde se lidé právě za tímto účelem sdružují. Pak vznikají lidské prefabrikáty, které na všechno říkají „určitě“ a když se na ně thymolínově nesmějete, mají vás automaticky za protivného člověka.

To vím taky

Jakou máte zkušenost s píšícími psychology?
Psychologové pro nás nepíší. Redaktorky je vyzpovídají a oni pak v článku vystupují jako poradci v přímé řeči.

Proč nepíší?
Možná rozumí problému, ale málokdy umí psát stylem, který se do daného média hodí.  

Jak hodnotíte úroveň mediální komunikace českých psychologů ve srovnání s jinými odborníky, třeba ekonomy?
Rozlišovala bych mezi psychologem a psychologem. Znám pár vynikajících odborníků, jejichž názory dokáží změnit můj úhel pohledu, který je, tak jako u většiny, konzervativní a nepružný. Baví mě psycholog, který překvapí.

A který vás nebaví?
Je dost těch, kteří jen opakují staré vesty typu „pro zdravý vývoj dítěte je nejlepší, když se hodně hýbe“. To vím taky, ale jak to udělat, abych ho od toho kompu dostala, už řekne málokdo. Ono to totiž nejde, a to ví každá máma s větším dítětem.  Proto u některých témat klademe otázky raději zkušeným ženám než psychologům.

Pište teskně, to mám ráda

Řekněte mi něco k obsahu časopisu. Jaká témata zaujmou běžnou čtenářku časopisu? V tom je také kus psychologie.
Myslím, že se ženy dělí na čtenářky časopisů a na čtenářky knih. Ty, které rády zkoumají jedno téma do hloubky, nezaujmeme a ani se o to nesnažíme. Naše práce začíná výběrem témat. Není vůbec důležité, co zajímá redaktorku, ale měla by vědět, jak její čtenářka žije a co zajímá ji. Novinářka může být intelektuálka, co poslouchá Janáčka a čte Schopenhauera, ale psát bude o koncertu Lucie Bílé a novém Vieweghovi. To je v pořádku, pokud nemá k Bílé a Vieweghovi averzi.

Jak byste stručně popsala zásady práce s formami textů v lifestylovém časopise?
Zabírají krátké články s výstižným titulkem. Málo eufemismu, hodně jednoduchosti. A rady. Každý chceme vědět, jak být v životě šťastný. Proto čteme časopisy – věříme, že to někdo ví.

Jak vybíráte motivy na titulní stranu? Co zaujme ženy víc: celebrita, pohledný chlap, pohledná žena jejich věku? Proč?
Titulka prodává. Rozhoduje o tom, jestli sáhne čtenářka v trafice po vás nebo po konkurenci. Proto nad ní pokaždé hodně dlouho přemýšlím. Marianne má ambici zpříjemnit ženě chvilku, kterou má pro sebe. Nic víc a nic míň. Takže musíme dát textem i obrazem najevo, že nenabízíme intelektuální témata, nejsme vzdělávací médium, a nic po čtenářce nechceme (třeba aby zhubla). A když ano, je to něco, co ji nestojí velkou námahu nebo co už sama ráda dělá (hlavně vám to musí slušet). Život je už tak těžká věc, tak proč to zdůrazňovat v časopise s lesklými obrázky. Naši čtenářku zkrátka zaujmou  témata, která denně řeší: děti, vaření, jak být pěkná pro svého muže…  

Platí tahle pravidla pro média obecně?
Neplatí, každý časopis cílí na jinou čtenářskou skupinu a měl by na ni umět promluvit. Pro všechny ale platí, že popisek na titulce musí obsahovat jednoduché a jasné sdělení. A to jednoduché není. Podívejte se jenom na politické bilboardy, kolikrát vůbec netušíte, co tím chtěl básník říci. To je ukázka špatné práce nějakého kreativce a vyhozené peníze.

Jsou nějaká témata, která byste si s chutí přečetla u nás, ale v Marianne už by neprošla?
Jasně, spousta. Sice by u nás prošla, ale nevěnovali bychom jim takový prostor, máme jinou náplň než vy. Napadají mě témata: Jak mu mám znovu věřit, když mě zklamal? Existuje talent na štěstí? Proč nemluvíme o smrti, když je stejně přirozená jako zrození? Prognóza instituce manželství. Proč mám pocit, že nic neumím, když si všichni myslí opak. A tisíce dalších psycho témat, nejlépe teskných, to mám ráda. Jsem introvertně cynický nihilista se záporným vztahem k nakupování, takže práce v Marianne mi pomáhá dostávat ze sebe mou potlačenou materialistickou stránku osobnosti. Psychologie mě strašně baví.