Dárek na cestu

Popíjím v tmavém pokoji čaj, za okny déšť připravuje velkou vodu a ve mně se pomalu nad hladinu vynořuje, že jít cestou duše nemusí nutně znamenat jít. Duši často nalézáme tam, kde je voda klidná. Duše je plachá – uteče, budeme-li se za ní hnát, a přijde, až budeme jen tak posedávat v trávě a zapomeneme na ni. To si beru jako lekci z chvil, kdy mě zničehonic zaplavila obrovská vlna vděčnosti za život, ačkoliv jediné, co se dělo, bylo to, že život běžel tak nějak normálně. Hladina se zklidnila a duše mohla přijít.