Po letech všech možných druhů zkoumání, terapií, meditací, krizí a vhledů vidím, že strach je kořenem drtivé většiny bolesti a problémů. Maskuje se šikovně a nazýváme ho v jeho různých podobách různě, ale když jdeme k jádru pudla, většinou ho v nějaké formě nalezneme: všemožné strategie udržování svého obrazu vůči okolí i vůči sobě samému, honba za penězi či duchovním prozřením – když budeme poctivě a upřímně zkoumat kořeny, nalezneme skoro vždy právě strach.

Plyne mi z toho, že cesta za skutečným poznáním, pochopením, prozřením – ať už ho chápeme psychologicky, spirituálně nebo jsou nám tyhle škatulky šumák – je cestou osvobození se od strachu.

Možná to zní příliš vznešeně, obecně a zjednodušeně. Nemám dnes v úmyslu řešit a rozebírat kořeny, příčiny či povahu toho, co nazývám strach. Je to slovo, pojem, který může pokrývat ohromnou škálu odstínů a intenzit prožívání. Chci spíš naznačit způsoby, jak s ním nakládat.

Vnímám totiž ve veřejném prostoru velký nárůst projevů strachu a z něj vyvěrajícího hněvu, xenofobie, nesnášenlivosti. Vidím, jak spousta z nás reaguje právě na jeho základě.

Ne že by ten strach byl nový. Dřímá v každém z nás. Pod jeho vlivem často jednáme, pod jeho vlivem jsme také snadno manipulovatelní. Proto cítím obavu. Že takhle a s cíleně mediálně přiživovanou paranoiou tu můžeme za chvíli mít obdobu třetí říše. Co s tím?

Kopí a náruč

V podstatě existují dva základní přístupy ke strachu. Mytologickým jazykem jedním z nich je cesta sv. Jiří – ano, ten s kopím, co bojuje s drakem. Drak je symbol zla. Démon. A není větší démon než strach. Se svými věrnými druhy pochybností a nerozhodností. S nimi právě sv. Jiří bojuje.

Je to rytíř v plné zbroji a čelí jim přímo. Stop, dál nemůžeš, nemáš co pohledávat v mém domě. Seká draku hlavu, nemaže se s ním, falešný a slabošský soucit není na místě. Strachu hledí přímo do tváře a s plnou ohnivou energií jej zastavuje, nedovolí mu vstoupit do své mysli. Je to přístup rázný, rozhodný, nekompromisní. Jasně si sebe vědomý, s jasnými hranicemi.

Velkým uměním je schopnost rozlišit, kdy je který z těchto přístupů vhodný.

Druhá je cesta Marie, když je symbolicky ztvárňována s vlky kolem sebe. Ti leží či pobíhají zkrocení u jejích nohou. Zkrotli díky její mírnosti, lásce, přijetí. Vlci jsou démoni, divé a temné, nevědomé, strach nahánějící stránky nás samých.

Marie dokáže skrze plné přijetí jejich povahy z nich učinit své přátele a spojence, stává se jejich paní. Když strach přijde v jakékoli ze svých podob – obava, divný pocit, úzkost, děs, šílení – zahrne jej do milující náruče a plně jej přijme.

A když není kapacita milující, laskavé pozornosti, tak je čas prostě jen s nimi být. Vědomě být, bez tendence onen pocit a stav jakkoli, byť i velice jemně, odhánět, nechtít ho. Přijmout jej, ať je jaký je, nechat jej se vyzářit v poli vědomí, těla, emocí. Jako když matka drží v náručí plačící, vztekající se, otravné, bolavé, hladové, zuřivé, smutné, prostě své dítě.

Znát a používat

Pokud nepoužíváme pouze obranné, útěkové a jinak zakrývací strategie, většinou inklinujeme k jedné z těchto cest. Pak se často stává, že se strachy v různých podobách a tvarech bojujeme (a tím je paradoxně posilujeme), nebo se v nich naopak rácháme, topíme a rýpeme v domnění, že je řešíme a přijímáme.

Jsou to pak spíše parodie uvedených přístupů. Skutečné použití těchto cest vyžaduje umění a trénink. A osvojení si obou je podstatné – pro ty, kteří mají tendenci bojovat, je důležitá i schopnost čistě přijímat, a pro ty převážně receptivní, řešící zase schopnost jasného, energického vymezení se.

Strach je naše základní výbava, bez něj bychom nepřežili. Hodně ale záleží na tom, do jaké míry žijeme v jeho područí.

Velkým uměním, když si tyto přístupy alespoň do jisté míry osvojíme, je schopnost rozlišit, kdy je který vhodný. Citlivost k situaci, k sobě samému. Kdy obléci zářivou zbroj rozhodnosti, kdy vzít do náruče zuby cenící vlče. Samozřejmě jako vše, jsou toto jen stručné návody, ukazatelé v krajině naší psyché a světa. Ale umět se orientovat a mít s sebou nějakou kápézetku je často dost podstatné.

Když jsem navštěvoval tibetské kláštery v Himalájích, fascinovaly mě barevné, fantaskní, roztodivné obrazy na stěnách. Časté bylo vyobrazení děsivých postav s vyceněnými zuby. Jsou to hněvivá božstva. Démoni, kteří byli zkroceni a stali se z nich strážci nauky.

Strach tu je v nekonečně proměnlivých formách. Je to naše základní výbava, bez něj bychom nepřežili. Hodně ale záleží na tom, do jaké míry žijeme v jeho područí. Ať vědomém, či (většinou) nevědomém. Když budeme reagovat hlavně na základě strachu a hněvu, může to vést do dost blbých konců. Ale máme na výběr. Přeji nám schopnost moudrého rozlišování a pravé soucítění.