Foto: Thinkstock.com
odemčené

Démon strachu

Pod vlivem strachu jsme snadno manipulovatelní. Naučme se čelit vlastním démonům.

Roman Žižlavský

Roman Žižlavský
Publicista

18. 9. 2015

Po letech všech možných druhů zkoumání, terapií, meditací, krizí a vhledů vidím, že strach je kořenem drtivé většiny bolesti a problémů. Maskuje se šikovně a nazýváme ho v jeho různých podobách různě, ale když jdeme k jádru pudla, většinou ho v nějaké formě nalezneme: všemožné strategie udržování svého obrazu vůči okolí i vůči sobě samému, honba za penězi či duchovním prozřením – když budeme poctivě a upřímně zkoumat kořeny, nalezneme skoro vždy právě strach.

Plyne mi z toho, že cesta za skutečným poznáním, pochopením, prozřením – ať už ho chápeme psychologicky, spirituálně nebo jsou nám tyhle škatulky šumák – je cestou osvobození se od strachu.

Možná to zní příliš vznešeně, obecně a zjednodušeně. Nemám dnes v úmyslu řešit a rozebírat kořeny, příčiny či povahu toho, co nazývám strach. Je to slovo, pojem, který může pokrývat ohromnou škálu odstínů a intenzit prožívání. Chci spíš naznačit způsoby, jak s ním nakládat.

Vnímám totiž ve veřejném prostoru velký nárůst projevů strachu a z něj vyvěrajícího hněvu, xenofobie, nesnášenlivosti. Vidím, jak spousta z nás reaguje právě na jeho základě.

Ne že by ten strach byl nový. Dřímá v každém z nás. Pod jeho vlivem často jednáme, pod jeho vlivem jsme také snadno manipulovatelní. Proto cítím obavu. Že takhle a s cíleně mediálně přiživovanou paranoiou tu můžeme za chvíli mít obdobu třetí říše. Co s tím?

Kopí a náruč

V podstatě existují dva základní přístupy ke strachu. Mytologickým jazykem jedním z nich je cesta sv. Jiří – ano, ten s kopím, co bojuje s drakem. Drak je symbol zla. Démon. A není větší démon než strach. Se svými věrnými druhy pochybností a nerozhodností. S nimi právě sv. Jiří bojuje.

Je to rytíř v plné zbroji a čelí jim přímo. Stop, dál nemůžeš, nemáš co pohledávat v mém domě. Seká draku hlavu, nemaže se s ním, falešný a slabošský soucit není na místě. Strachu hledí přímo do tváře a s plnou ohnivou energií jej zastavuje, nedovolí mu vstoupit do své mysli. Je to přístup rázný, rozhodný, nekompromisní. Jasně si sebe vědomý, s jasnými hranicemi.

Velkým uměním je schopnost rozlišit, kdy je který z těchto přístupů vhodný.

Druhá je cesta Marie, když je symbolicky ztvárňována s vlky kolem sebe. Ti leží či pobíhají zkrocení u jejích nohou. Zkrotli díky její mírnosti, lásce, přijetí. Vlci jsou démoni, divé a temné, nevědomé, strach nahánějící stránky nás samých.

Marie dokáže skrze plné přijetí jejich povahy z nich učinit své přátele a spojence, stává se jejich paní. Když strach přijde v jakékoli ze svých podob – obava, divný pocit, úzkost, děs, šílení – zahrne jej do milující náruče a plně jej přijme.

A když není kapacita milující, laskavé pozornosti, tak je čas prostě jen s nimi být. Vědomě být, bez tendence onen pocit a stav jakkoli, byť i velice jemně, odhánět, nechtít ho. Přijmout jej, ať je jaký je, nechat jej se vyzářit v poli vědomí, těla, emocí. Jako když matka drží v náručí plačící, vztekající se, otravné, bolavé, hladové, zuřivé, smutné, prostě své dítě.

Přednáška
19. listopadu 2024

Aneta Langrová: Duše potřebuje péči

Aneta Langrová

Znát a používat

Pokud nepoužíváme pouze obranné, útěkové a jinak zakrývací strategie, většinou inklinujeme k jedné z těchto cest. Pak se často stává, že se strachy v různých podobách a tvarech bojujeme (a tím je paradoxně posilujeme), nebo se v nich naopak rácháme, topíme a rýpeme v domnění, že je řešíme a přijímáme.

Jsou to pak spíše parodie uvedených přístupů. Skutečné použití těchto cest vyžaduje umění a trénink. A osvojení si obou je podstatné – pro ty, kteří mají tendenci bojovat, je důležitá i schopnost čistě přijímat, a pro ty převážně receptivní, řešící zase schopnost jasného, energického vymezení se.

Strach je naše základní výbava, bez něj bychom nepřežili. Hodně ale záleží na tom, do jaké míry žijeme v jeho područí.

Velkým uměním, když si tyto přístupy alespoň do jisté míry osvojíme, je schopnost rozlišit, kdy je který vhodný. Citlivost k situaci, k sobě samému. Kdy obléci zářivou zbroj rozhodnosti, kdy vzít do náruče zuby cenící vlče. Samozřejmě jako vše, jsou toto jen stručné návody, ukazatelé v krajině naší psyché a světa. Ale umět se orientovat a mít s sebou nějakou kápézetku je často dost podstatné.

Když jsem navštěvoval tibetské kláštery v Himalájích, fascinovaly mě barevné, fantaskní, roztodivné obrazy na stěnách. Časté bylo vyobrazení děsivých postav s vyceněnými zuby. Jsou to hněvivá božstva. Démoni, kteří byli zkroceni a stali se z nich strážci nauky.

Strach tu je v nekonečně proměnlivých formách. Je to naše základní výbava, bez něj bychom nepřežili. Hodně ale záleží na tom, do jaké míry žijeme v jeho područí. Ať vědomém, či (většinou) nevědomém. Když budeme reagovat hlavně na základě strachu a hněvu, může to vést do dost blbých konců. Ale máme na výběr. Přeji nám schopnost moudrého rozlišování a pravé soucítění.

Články k poslechu

Tátova holčička, mámin kluk

Zde se rodí touha i žárlivost. Jak vidí tento formativní vztah moderní psychoanalýza?

14 min

Nechci tě tu

Projít konfliktem je náročné, ale mlčení vás vyčerpá ještě víc.

11 min

Cesta k vizím

Mít sny a přání je zdravé. Vyjadřujeme tím důvěru životu i sobě. Jen snít ale …

13 min

Nespravedlnost bolí

Jak žít ve světě, kde tolika lidem procházejí jejich špatné činy?

16 min

Jak se vzdalujeme

Nad ztrátou jsme zvyklí truchlit. Ale růst znamená nechávat minulost za sebou.

12 min

18. 9. 2015

Načítá se...
Načítá se...
Načítá se...

Nejlépe hodnocené články

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.