Poměrně dost dětí se poslední rok potýká s úzkostmi, depresemi, závislostí a dalšími závažnými problémy. Není to známkou jejich slabosti či rozmazlenosti, ale spíše dlouhodobé zátěže, na kterou nebyly zvyklé. Všichni se učíme žít ve větší nejistotě, kterou my dospělí vnímáme přímo a děti skrze nás. Dlouhodobá zátěž nám všem bere kus kapacity pro všední každodenní starosti. Chybí pak nutná dávka optimismu i trpělivosti a vytrácí se schopnost starosti sdílet.

Psychoterapeuti, psychologové a psychiatři zaznamenali v posledním roce nebývalý nárůst počtu dětských pacientů. Rodiče problém většinou popisují tak, že dítě trpí depresí, úzkostí, nedaří se mu ve škole, špatně spí. Dost často jsou nešťastní z toho, že dítě přestává jíst, sebepoškozuje se nebo mluví o sebevraždě.

Kromě rodičů volají a píší také učitelé a školní psychologové, popisují podobné problémy ve třídách a též volají o pomoc. Tu se my odborníci snažíme vždy nabídnout, ovšem poptávka v současnosti mnohde převyšuje volné kapacity.

O tomto tématu jsem hodně přemýšlel, mluvil na supervizích s kolegy a hlavně při terapiích s dětmi a jejich rodiči. Pokusím se shrnout mé malé bádání, jehož výsledky mi pomohly nesoustředit se při své práci pouze na projevy dětského neštěstí, ale také na témata, která jsou za ním. Nejde o výzkum, spíše výsledek vlastní klinické zkušenosti.

Následky covidových lockdownů

Rodiče opakovaně spojují problémy svých dětí s izolací v čase lockdownů. Děti ztratily kontakt s kamarády, nemohly navštěvovat kroužky, často byly doma samy, utekla jim výuka… Podobné úvahy se objevují i v médiích – někteří novináři, ale i odborníci dramaticky mluví o ztracených dvou letech života našich dětí.

Pro některé děti to svým způsobem ztracené dva roky byly. Covidové období bylo náročné pro celou společnost a jeho dopady na duševní zdraví dětí je třeba vidět v souvislostech, abychom skutečně porozuměli tomu, co dnes naše děti potřebují. Pojďme si to shrnout v bodech:

• Kvalita školní výuky šla dolů, což pocítili zejména ti, které čekaly přijímačky na střední či vysoké školy, a samozřejmě maturanti. To přineslo dvojí stres – jednak z pocitů nedostatečné připravenosti na zkoušky během covidu, jednak z výrazně vyšších nároků na výkon po návratu do normální školní docházky.
• Izolace od vrstevníků – nepotkávání se se spolužáky ve škole a kamarády z kroužků vedlo zejména u jedináčků či u sourozenců s větším věkovým rozestupem k pocitům osamělosti a nudy. Protože nešlo o krátkodobý stav, u citlivějších a sociálně méně jistých dětí takové pocity přetrvávaly i po návratu do normálního způsobu života.
• Asi nejhorší vliv na děti měla podle mé zkušenosti napjatá atmosféra doma. Dlouhodobý strach o zdraví své a našich blízkých, existenční nejistota a mediální masáž představovaly pro mnohé dospělé každodenní zátěž. Jejím důsledkem byla podrážděnost a menší kapacita pro starosti dětí, partnerské krize, nadužívání alkoholu pro úlevu…

Pokud se dítě nudí a je osamělé, rodiče mají dost práce sami se sebou a doma není zrovna atmosféra klidu a bezpečí, je v době covidu nejdostupnějším prostředkem k odpoutání pozornosti počítač, respektive hry, internet a sociální sítě. Během řady měsíců si mnoho dětí vypěstovalo či spíše prohloubilo návyk, jak ředit nepříjemné pocity a zabavit se, což u některých vyústilo v poruchu příjmu potravy, u jiných v závislost na počítačových hrách či sledování seriálů.

Hodnotit tuto dobu či vyvozovat závěry o příčinách duševních problémů dětí jen na základě vlastní zkušenosti ovšem není užitečné. Zkušenost dětí a jejich rodičů během covidu totiž mohla být velmi odlišná, jak ukazují tyto příklady ze života:

Jitka (13 let): Poslední dva roky pro mě byly fakt těžký, až bych řekla, že nestály za nic, a dodnes se z toho nemůžu vzpamatovat. Bydlíme na sídlišti v malém bytě, kam jsem se před covidem chodila skoro jen vyspat. Jsem na gymplu, takže celý den škola, čtyřikrát týdně florbal, o víkendu zápasy. Když byl lockdown, dřepěla jsem doma, přes zeď slyšela, jak se naši věčně hádají, táta přišel o práci a podle mě začal pít. Kolektivní sporty nefungovaly, chyběl mi pohyb a asi adrenalin, měla jsem pocit, že jen žeru a tloustnu… Začala jsem dietovat a po jedné hádce rodičů jsem se pořezala. Teď chodím asi rok k psycholožce, je mi líp, ale dobrý to není.

Eva (15 let): Před covidem jsme už dva roky bydleli s rodiči a dvěma sestrami v domku se zahrádkou. Když zavřeli školy, táta souhlasil, že si pořídíme pejska, a nakonec kývnul i na to, že si necháme kočku, která se k nám zatoulala. Rodiče měli sice přes den hodně práce, ale naše holčičí a zvířecí parta nám pomohla celou situaci dobře zvládnout. Naučily jsme se vařit, venčily psa a občas si vzájemně pomáhaly se školou. Mně tedy chyběly kámošky a sestřenice, ale holky na lockdownové časy občas rády vzpomínají.

Válka na Ukrajině

Pro zdravý vývoj dítě potřebuje žít v bezpečném světě a cítit lásku rodičů a přijetí blízkého okolí. Od února 2022 má obrovský vliv na atmosféru v naší společnosti válka na Ukrajině. Po covidu je to další dlouhodobě se vlekoucí tragédie, která do našeho světa přináší nejistotu, existenční problémy a obavy z budoucnosti. Jak se to týká našich dětí?

• Přímo zejména při sledování zpráv z války v médiích. Říkáte si, že málokteré dítě si večer pustí zprávy nebo projíždí zpravodajské servery? To je pravda, ale děti jsou zejména v mladším věku od přírody vybavené skvělými pozorovacími schopnostmi. Většina toho, co se o praktických věcech v životě naučí, se děje nápodobou – tedy pozorováním a vstřebáváním dění kolem nich. Doma běží televize s dramatickými obrázky a komentářem, dospělí si o válce povídají. Situace prudce zhoustne, když Rusko opráší hrozby jadernými zbraněmi a na dětmi oblíbeném YouTube se začnou rojit videa, jak přežít jaderný útok.
• Nepřímo má válka na Ukrajině na děti negativní vliv skrze nás dospělé. Je to podobné jako u covidu: Když se my dospělí topíme v úzkosti a nejistotě, přenášíme to i na naše děti, aniž bychom jim cokoliv řekli a aniž by ony rozuměly, proč se bojí a jsou v tenzi.

Pavel (8 let): Na jaře jsem začal mít ošklivě sny, hodně jsem se bál a budil se s pláčem… Doma se rodiče často baví o válce. Myslí si, že to neslyším, ale já slyším skoro všechno. Když se pak špatně vyspím, bolí mě ve škole hlava a nemůžu se soustředit, mám strach, že dostanu špatnou známku, a je to ještě horší. Zlepšilo se to v létě o prázdninách. Odpočinul jsem si od školy, a když chci mít doma klid, nosím sluchátka.

Strach z chudoby

Důsledkem covidu a války na Ukrajině je ekonomická a energetická krize, která se dotkla všech, ovšem některé rodiny jsou zasažené silně. Doma se nebývale často skloňuje slovo „šetřit“, snížila se teplota vytápění, opět se mluví o obavách ze ztráty zaměstnání.

• Některým rodinám se skutečně žije hůře, jejich životní úroveň klesla a děti to samozřejmě pociťují na vlastní kůži. Tady hodně záleží na tom, jak se s tím potýkají rodiče – opět je to hodně na nás dospělých. Pokud věříme, že se jedná o dočasné nepohodlí, a dokážeme si představit světlo na konci tunelu nebo na tom přímo pracujeme, pak situaci mnohem lépe zvládají i naše děti. Bezpečí domova totiž tvoří hlavně důvěra v rodiče.
• Jinde samozřejmě inflaci a zdražování vnímají též, ale rodinný rozpočet to zvládne. Hůře to zvládá psychika dospělých – u disponovaných lidí totiž úzkost a nejistota výrazně zvyšují potřebu kontroly, zároveň přináší pocity bezmoci a stresu. Kontrola financí a topení je domácím tématem plným napětí, což u dětí kromě strachu vyvolává také pocity viny a v neposlední řadě i vztek. Mají totiž srovnání s rodinami spolužáků, a pokud vidí, že vrstevníkům se doma daří lépe, začnou prožívat emoce, s kterými si nevědí rady a které jim berou pevnou půdu pod nohama.

Ondra (12 let): Já toho tátu fakt nechápu, pořád nás s bráchou i mámou hlídá, abychom prý zbytečně neutráceli, doma máme celkem zimu, často se kvůli tomu hádají, ale teď koupil drahý zájezd do Francie na lyže! Raději bych měl teplo a pohodu než lyžování.

Negativní vliv médií

Média jsou důležitým zdrojem informací a zábavy, ovšem mají také velký vliv na naše nálady, vidění světa, psychickou rovnováhu. Jak postoje a emoce dospělých ovlivňují duševní rovnováhu dětí?

Pokud každý den konzumujeme informace o hrozbě nákazy v době covidové pandemie či o válce a potenciálním nebezpečí, aktivuje se v mozku bez naší vůle instinktivní reakce na ohrožení.

Ta vyvolává kromě stresu (který vnímáme jako napětí, podráždění, nejasnou úzkost) pohotovost k útoku, úniku nebo zamrznutí. Jinak řečeno, cítíme‑li se kvůli informacím o světě ohrožení, začne se prosazovat naše pudové reagování, evolučně mnohem starší než rozum.

• Strategii útok můžeme vědomě přetavit ve smysluplnou aktivitu, například pomáhání potřebným nebo zateplením domu kvůli úspoře peněz.
• Strategie únik se prosadí tak, že se aktivně vyhýbáme nepříjemným informacím nebo realitu popřeme – covid ani válka prostě není.
• Strategie zamrznutí se projeví třeba tak, že se staneme pasivními – nic nemá smysl, jen neaktivně čekáme, až nebezpečí pomine.

A jak se toto týká dětí? Dítě velmi dobře vnímá naše nálady, komentáře, chování, ovšem do hlavy nám nevidí. Pokud s ním tedy o svých pocitech a myšlenkách adekvátně jeho věku nemluvíme, může si představovat cokoliv nebo je jen zmatené. Každopádně vnímá, že se s námi něco děje, že se něco děje s jeho bezpečným domovem. I ono ztrácí balanc a jistoty, na které bylo zvyklé, i ono je ohrožené. Reaguje na stres, kterému dobře nerozumí, a prosadí se u něj to, k čemu má největší dispozice:

• Strategie útok se projeví agresí vůči okolí nebo namířenou proti sobě. Dítě je konfliktní, negativní. Pokud si to nemůže dovolit, začne si leccos vyčítat a pak si ubližovat.
• Strategie únik odhání dítě od světa, ve kterém mu není dobře, do jiného, kde má pocit kontroly, vlivu, úspěchu nebo kde se uvolní a zbaví stresu. K tomu je ideální počítač či mobilní telefon, u řady dětí se tak rozvíjí závislost na hrách a sociálních sítích.
• Strategie zamrznutí s sebou přináší pasivitu, ztrátu chuti něco dělat, ztrátu důvěry, že můžu něco změnit. Takové rozpoložení se při dlouhodobějším trvání rozvine v depresi.

Co udělat pro děti, kterým není dobře?

Možná si řeknete, že následující sdělení nejsou žádným objevem roku. Nejspíše se nedozvíte nic, co jste už nevěděli, ale často stačí si známé věci připomenout, vědomě s nimi zacházet a více se na ně zaměřit.

Děti potřebují žít v bezpečí a být milované

To jsou základní potřeby nutné pro jejich rovnováhu a zdravý vývoj. Úkolem nás dospělých je bezpečí dětí chránit – nezatěžovat je starostmi, které se jich zatím přímo netýkají, a zároveň s nimi adekvátně jejich věku mluvit o tom, proč nejsme zrovna v pohodě.

Když pojmenujeme problém (například že máme starosti v práci nebo že na nás dolehly nepříjemné zprávy ze světa), je důležité přidat ujištění, že to zvládneme nebo že bude dobře. Pokud nám samotným naděje schází, měli bychom to řešit s partnerem, přáteli či odborníkem – tímto děti nezatěžujme.

Určitě pomáhá, když jim nezapomínáme dávat najevo, že je máme rádi.

Děti potřebují klidný domov

Myslím tím domov bez ustavičných partnerských hádek. Důsledkem výše zmíněných problémů se leckteré partnerské vztahy dostaly do krize, která zvyšuje stres a nejistotu dětí. Někdy se krizi neumíme vyhnout nebo jí úspěšně předejít. Vždy ale máme možnost snažit se vztahové problémy řešit tak, abychom tím příliš nezatěžovali ostatní členy rodiny.

Tady bych skutečně doporučil vyzkoušet konzultaci v partnerské poradně či u párového terapeuta. Pokud nechce v tomto směru partner spolupracovat, můžu jít k odborníkovi sám. Každopádně bychom měli dětem říkat, že ony nejsou příčinou našich neshod a že to řešíme.

Děti potřebují naši pozornost

Děti samozřejmě vnímají, když jsou odsunuty „na vedlejší kolej“, protože dospělí mají vážné starosti. Čím jsou starší, tím více se tváří, že je náš zájem otravuje, ale tím se nesmíme nechat zmást. Nejde mi teď o kontrolu, ale projevení zájmu o dětské radosti i trápení.

A když se zadaří a dítě se nám svěří, že mu není dobře, musíme to brát vážně a věnovat tomu pozornost. Někdy tak dokážeme předejít duševní krizi. Včasná konzultace s psychologem či psychoterapeutem – kvůli malé dostupnosti i placená a třeba online – může velmi pomoci dále starosti řešit úspěšně doma vlastními silami. Někdy je prvním krokem kontakt pediatra.

Kdy je důležité odbornou psychologickou či psychoterapeutickou pomoc pro naše dítě neodkládat?

• Dítě má problém odejít do školy (stěžuje si na bolesti břicha, hlavy, velkou únavu, přímo cítí úzkost). Ve škole se špatně soustředí, výrazně se mu zhoršil v posledních týdnech prospěch.
• Ztrácí zájem o své koníčky, je zavřené v pokoji a sedí stále u obrazovky.
• Výrazněji omezuje stravu nebo se očividně přejídá, stále se pozoruje, čte si o dietách, váží se.
• Stěžuje si na špatný spánek, očividně je nevyspalé, unavené, trvá to několik dní.
• Mluví o tom, že není šťastné, že neví, k čemu ten život je, má „černé myšlenky“, jestli tu má být…
• U dítěte si všimneme škrábanců či jizev na těle, většinou na rukách nebo na nohách.

Kde a jak hledat odbornou pomoc

Hlavní je nenechat se odmítnutím, že někde mají plno, odradit od veškerých pokusů najít dítěti pomoc. Hledejte v takovém případě dál, jinde.

• První bezplatnou pomoc můžeme dostat po telefonu – pro děti je tu například Linka bezpečí, pro nás rodiče pak Rodičovská linka pod Linkou bezpečí.
• Psychoterapie i psychologická konzultace je u nás plně hrazena ze zdravotního pojištění – takové služby nabízí klinický psycholog. Bezplatnou pomoc rovněž najdete u některých neziskových organizací. S vyhledáním kontaktu může pomoci klientská linka či seznam smluvních pracovišť na webu zdravotní pojišťovny. Některé pojišťovny nabízejí též částečnou úhradu terapie u privátních psychoterapeutů. Jejich seznam najdete na stránkách České asociace pro psychoterapii.
• Pokud si může rodina dovolit placenou péči, je výběr mnohem větší a místní nedostupnost lze řešit online formou konzultace. Seznam kvalitních psychoterapeutů poskytujících služby na přímou platbu najdete též na www.czap.cz.