Máš absolutní svobodu, musíš ji využít! Musíš dosáhnou tak vysoko, jak to jen půjde! Bezbřehé možnosti a vysoké nároky v nás vyvolávají úzkost. Jak se jí bránit? Stále více lidí volí strategii přenesení odpovědnosti mimo vlastní vliv. Jedním slovem pasivitu.

Začnu tento článek malým vyznáním. Jako dítě jsem měl problémy s jemnou motorikou. Nedokázal jsem přestřihnout rovně papír nebo oloupat pomeranč, aniž bych z něj udělal pyré. Stále jsem byl od něčeho ulepený, často mi padaly věci z rukou. Styl mého běhu v hodinách tělocviku připomínal sloní mládě, o náročnějších pohybech nemluvě. Jsem si docela jist, že jen trochu úzkostnější psycholog by mi dnes „přišil“ dyspraxii. Otázkou však zůstává, jaký účel by tato diagnóza měla.

Dyskotéka

Všimli jste si rozmachu různých „dys‑“ diagnóz u dětí v poslední době? Kromě nejznámější dyslexie (vývojová porucha čtení) máme také dyspraxii (specifická porucha jemné motoriky), dysortografii (specifická porucha pravopisu) nebo dysmuzii (porucha vnímání hudby).

Nepopírám existenci těchto poruch, přesto bych rád podotknul, že se zvyšuje počet dětí diagnostikovaných právě nějakým tím „dys“. Tento fakt může být způsoben třemi různými faktory:

1. naše diagnostické metody jsou nyní přesnější, odhalí více poruch než v minulosti
2. v populaci přibývá množství dětí s poruchami
3. diagnóza je pro někoho výhodná.

Nevidím žádný důvod pro faktor č. 2. Domnívám se, že z genetického hlediska je počet těchto poruch v populaci konstatní. Myslím si totiž, že zakopaný pes leží někde mezi faktory 1 a 3.

Opravdu je takové množství diagnóz potřeba? Neutíkají děti do ,,dys” poruchy z důvodu přílišného tlaku ambiciózních rodičů? Nevyžadují rodiče potvrzení ,,dys” pro své dítě, aby se tak vyloučilo, že dítě není dostatečně chytré (z jejich pohledu) či že jej špatně vychovali? Znám případ matky, která se svým dítětem oběhla pět poraden, než konečně dostali vytoužený „dys“.

A nejsou psychologové a psycholožky až příliš ochotní při stanovování „dys“ diagnóz? Důvody mohou být jednoduše alibistické. Když psycholog rodičům neřekne, co chtějí slyšet, třeba že dítě má drobnou dysfunkci a mělo by proto jít do školy o rok později, mohou si na něj stěžovat a kdo ví kde zpochybňovat jeho kompetenci.

Je to přeci tak lákavé řešení pro všechny: Chyba není v rodičích, chyba není v dítěti. Chyba leží někde vně, jsou to přece… geny!

Geny, sex a tloušťka

Ano, geny. Ještě že je máme. Zbavme se odpovědnosti za své jednání, najděme na každou lidskou vlastnost podmiňující gen.

Zkuste zadat do googlu slova ,,vědci našli gen” a uvidíte, kolik našeho chování je vrozené a my je pouze útrpně, pasivně snášíme, protože s ním nemůžeme nic dělat.

Vezměme si například světoznámého golfistu Tigera Woodse a jeho aféru, při níž vyšlo najevo, že v průběhu svého manželství vystřídal nejméně deset milenek.

Tiger je prý vážně nemocen, neboť trpí sexuální závislostí a nemůže si pomoci. Prostě ji má. Naštěstí nastoupil na léčení na kliniku Grove Behavioral Health and Addiction Services, takže se po nějaké době zase úspěšně vrátil k odpalování míčků.

Epidemie kosí studenty

Ale co chudáci studenti, kteří rovněž trpí závažnou chorobou? Jakou? No přeci prokrastinací, chronickou tendencí odkládat úkoly a povinnosti na později.

Než se dané slovo ujalo v češtině, což bylo před zhruba dvěma lety, měl jsem při svém studiu pocit, že jsem líný a nesoustředěný. Nyní už vím, že jsem se stal obětí prokrastinační choroby (která se pravděpodobně šíří kapénkami), tudíž zodpovědnost leží jinde.

Postiženo je prý až třicet procent studentů. Naštěstí Centrum adiktologie psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy spustilo poradnu, kde lidé mohou najít testy a informace o prokrastinaci, ale také třeba o závislosti na internetu.

Jinou záslužnou činností je určitě také rozvoj nového akademického oboru jménem ,,fat studies”. Jeho cílem je ,,odhalovat dominantní kulturní ideály o tom, jak by měl opravdový člověk vypadat a pomáhat k rozšíření povědomí o obézních lidech a k jejich přijetí do společnosti.”

Zatím je možné tento obor studovat pouze v USA, ale věřím, že se brzy udělí první PhD tituly z fat studies i u nás. Koneckonců, jsme v první desítce nejobéznějších evropských států. Nejdříve je ale potřeba vymyslet překlad…

Zpasivnění

Čtenář může být nyní poněkud zmaten. Co mají společného dys‑ poruchy, prokrastinace, obezita a Tiger Woods? Je to především přesvědčení, že jimi člověk trpí. Tedy že jde o zásah zvnějšku. Tento jev nazývám zpasivnění.

Zpasivnění chápu jako vyvázání se z odpovědnosti na vlastním chování. Zaujímání pasivního postoje k věcem a činnostem mě bezprostředně obklopujícím.

Z jazykového hlediska znamená pasivní „schopen trpění“, jak je vidět v pojmenování češtinářského jevu – trpný rod, latinsky pasivum.

Tímto rodem vyjadřujeme, že podmět není původcem děje, ale tento děj podmět „trpí“. Což také znamená, že původce děje hledáme ve světě nás obklopujícím, vnějším. Nejsme tedy za něj zodpovědni a neneseme ani případné následky.

Dnes se stále více stupňují nároky na člověka a jeho rozhodování. Můžeme říci, že se stále rozšiřují možnosti vlastního sebeuplatnění či seberealizace. Nebo také jinak: ubývá předurčení sociálním postavením a původem.

Svět se demokratizuje, stále více oblastí je přístupnější komukoli. Například vysokoškolské vzdělání. Kromě zřejmých pozitivních aspektů ale tento demokratizační proces přináší také aspekty negativní. Tím nejsilnějším je tlak na jedince, aby dostál své role, aby se realizoval, naplnil svůj potenciál, „stal se sám sebou“, využíval svých schopností na 100 %.

Okolí nám říká: protože máš absolutní svobodu, musíš využít, co se dá, musíš dosáhnou tak vysoko, jak to jen půjde. To v nás přirozeně vyvolává úzkost. Erich Fromm v této souvislosti hovoří o strachu ze svobody.

Psychologický tlak můžeme chápat jako stresující podnět a proti takovému podnětu používáme psychologické obrany. Takovou obranou je právě vyvázání se ze z odpovědnosti za sebe sama a přenesení odpovědnosti mimo náš vliv (ano, geny).

Jak z toho ven?

Tímto článkem, ač to tak možná nevypadá, rozhodně nechci říci, že by lidé trpící různými dysfunkcemi opravdu nebyli těmito chorobami postižení. Dovedu si představit, že jim to způsobuje množství nepříjemností, bolesti, stresu.

Zamýšlím se však nad účelem, jaké toto zpasivnění má. Zda sejmutí odpovědnosti z člověka a její přesunutí na neviditelnou entitu člověku skutečně pomůže, nebo zda mu naopak může uškodit.

Jak by to vypadalo s mou dyspraktickou „patologií“, kdyby mi byla v dětství diagnostikována? Je možné, že bych tuto nálepku využíval jako omluvu svého jednání, a to především sám pro sebe. Ustrnul bych možná v psychologem posvěceném stavu, místo abych se snažil s tím něco dělat.

Dyspraxii jsem „nedostal“. V předmětu Pracovní činnosti jsem trpěl, ale zlepšil jsem se, i když bezchybné motorické akty po mně stále vyžadují větší úsilí.

Vypadá to, že jsem však nyní narazil na paradox: ačkoliv zpasivnění chápu jako obrannou reakci na přílišný tlak ze strany společnosti na vlastní roli v řízení svého života, sám volám po větším zapojení sebe sama. Jak z toho ven?

Možná, že by stačilo trochu zpomalit a přemítat. Každému z nás něco nejde. Každému z nás však taky něco jiného jde. Ano, život sice mám ve svých rukou a odpovídám za to, co dělám, ale své životní naplnění neurčuji podle společensky podmíněných kritérií, ale podle svého svědomí.

Tím nejdůležitějším soudcem, před kterým se budu vždy nakonec zodpovídat, jsem přeci já sám.