Diagnóza mého dítěte

Čím dál častěji se setkávám s mladými dospělými, kteří se identifikují se svou diagnózou. Jako by sami sebe přestali vnímat jako člověka. Jsou někdo, kdo je stižen onemocněním. A jejich starostliví rodiče jsou plni obav. Mnohdy neznají kontext a nechápou, co se to s jejich dítětem děje. A že jsou to věci! Sebepoškozování, užívání alkoholu, drog, halucinogenů. Deprese, úzkosti, šikana. Oddělenost od spolužáků. Život bez duševní blízkosti. Děti, které „ztrácejí rozum“ a nechají se vyhecovat k šíleným experimentům. Rodiče trnou. Nechtějí plašit, dávají prostor, a přesto mnohdy zažívají bolestný pocit, že jejich dítě, které milují, se jim ztrácí před očima.