Když jsme se dozvěděli o smrti Matthewa Perryho, jako bychom ztratili kamaráda. Bylo zvláštní, jak moc nás to zasáhlo. Zemřel člověk, kterého jsme ani osobně neznali. A co je pozoruhodnější, jak ovlivnil naše životy někdo, kdo vůbec neznal nás.

Vedli jsme o Matthewu Perrym toho dne sáhodlouhé rozhovory – Lucie z psychoterapeutické perspektivy, Lukáš z pohledu filmového nadšence. Střípky našich vhledů bychom s vámi chtěli sdílet. Jako první dostane slovo Lucie.

Člověk a jeho závislost

Úmrtí Matthewa Perryho se mě dotklo nejen proto, že mám ráda seriál Přátelé, ale také z podstaty jeho životního příběhu. K mému překvapení jsem cítila víc intenzivních emocí, než bych čekala. Přepadl mě docela hluboký smutek, vedle něj přišla i spousta dalších pocitů a v hlavě mi běžela spousta myšlenek co by, kdyby.

Co by se stalo, kdyby scénáristi realitu v seriálovém příběhu přiznali a Chandler by neodjel do Tulsy, ale na odvykačku? Jak by v tom bývalo bylo Matthewovi, který by od začátku svou závislost nemusel před světem skrývat? Proč se současnými poznatky ohledně duševního zdraví není ani v pracovním odvětví, kde o peníze nebývá nouze, samozřejmostí pečovat o svou psychiku?

Matthew od svých 26 let žil střídavě ve střediscích pro léčbu závislostí a mimo ně. Pětašedesátkrát absolvoval detox, čtrnáctkrát byl na odvykacím programu a zúčastnil se více než šesti tisíc sezení Anonymních alkoholiků. Dokážu si představit, že všechno tohle muselo být nesmírně vyčerpávající. A zároveň považuji za obdivuhodné, že se navzdory mnoha neúspěchům nevzdal.

Setkávám se však spíše s negativním postojem k lidem, kterých se závislost týká. Před Perryho smrtí jsem četla nejeden negativní komentář o jeho osobě. Což je také docela častý fenomén, že se alkoholik a feťák stává v očích ostatních důstojnou lidskou bytostí až po smrti. Možná k tomu přispívá rčení „o mrtvých jen v dobrém“.

Rčení je to zavádějící: život není jen dobrý. Matthew mnoho lidí ovlivnil a inspiroval. Mnoha lidem pomohl, svůj dům na pláži v Malibu přeměnil na chráněné bydlení pro abstinující muže. Mnoha lidem také ale ublížil. Troufám si tvrdit, že to byli právě jeho nejbližší, kdo v souvislosti s jeho závislostí trpěli nejvíce.

Ne nadarmo vznikají i terapeutické či svépomocné skupiny speciálně pro rodinu a další blízké lidí potýkajících se se závislostí, protože jsou to často oni, kdo dotyčné motivují v léčbě a všechny jejich peripetie s nimi prožívají. To vskutku není snadný úkol. Je možné, že právě oni kromě smutku nyní zažívají i úlevu. A není to pocit, za který by se měli vinit.

Ani my se nemusíme stydět, že po smrti někoho slavného, koho jsme vlastně vůbec neznali, nám není do skoku. Je v pořádku prožívat smutek, odtruchlit ztrátu a s dotyčným se rozloučit. Možná jsme nepřišli jen o postavu ze seriálu, ale o něco, co pro nás má význam hlubší, než se na první pohled zdá. Je to těžko pojmenovatelné a chvíli potrvá, než se k tomu propracujeme.

Dejme si proto čas s tím být, protože ačkoliv to je někdy nepříjemné, jde o hojivý proces. Vypadat může různě. Někomu stačí zapálit svíčku, povídat si o tom a jinému zase pomáhá zavzpomínat si u seriálu. Fantazii se meze nekladou, a cokoliv vám v procesu truchlení pomůže, si dopřejte.

Ačkoliv je to už pár dní a můj smutek trochu opadl, stále tam je. Přemýšlím, kdo vlastně byl Matthew Perry, kdybychom si odmysleli Chandlera a závislost. Kde mezi tím byl opravdu on a kolik na něj zbývalo prostoru. Jaké pro něj asi bylo, když byl známý pro roli, kterou hrál, a ne jako člověk?

Z praxe znám příběhy lidí, kteří za svou závislost byli ve finále rádi. Měli aspoň něco. Byla to jejich identita. Sice společností spíše nepřijímaná, ale lepší být někdo než nikdo. Nevím, jestli to byl i jeho případ. Ve svých pamětech Matthew zmiňoval, že by byl rád, aby si ho lidé pamatovali jako někoho, kdo pomáhal lidem, ne jen pro seriál.

Nutno dodat, že i v roli Chandlera ale pomáhal a velmi inspiroval. O tom se rozpovídal Lukáš.

Věrný kamarád

Když jsme s Lucií doma dostatečně probrali adiktologický pohled na Perryho, snažil jsem se pojmenovat, proč se Přátelé stali tak obrovským celosvětovým kulturním fenoménem.

Tvůrcům se dařilo držet laťku vysoko po deset sérií, udrželi všech šest ústředních herců i skvělou úroveň scénáře. Nabídli divákům něco lákavého a přitom dostupného: skupinu dvacátníků, kteří se hledají ve vztazích a v práci a vždycky se můžou opřít o novou rodinu, kterou si sami vybrali – společenský fenomén moderní doby.

Dobrý sitcom ale dělají hlavně srozumitelné postavy, s nimiž se divák může ztotožnit. Neznám nikoho, kdo by se nepoznával v nějaké kombinaci šesti až archetypálních postav, kdo by někdy neviděl svoje milostné i rodinné anabáze v těch seriálových. Právě z této obyčejnosti, k níž se lze se svými vlastními zkušenostmi vztáhnout, vyvěrá hluboké emocionální pouto, díky němuž seriál žije i dvacet let po uvedení poslední epizody.

Dochází mi, jak moc jsem se já sám v Chandlerovi v šestnácti letech viděl. Jako spousta fyzicky slabších kluků jsem používal sebeshazování jako obranu před šikanou. Jako spousta kluků s nízkým sebevědomím jsem používal humor jako obranu před emocemi.

Jako spousta kluků s normálním až podprůměrným charismatem jsem používal odtažitost jako štít před nepřehlednými vztahy. Jako spousta podobných kluků jsem si postavil identitu na Chandlerově sarkasmu, se kterým jsem přijímal skutečné i domnělé ústrky osudu.

Nikdo z nás ale není tak vtipný jako smečka scénáristů, nikdo jiný nemá komediální talent a cit pro načasování jako zesnulý Matthew Perry a nikdo nechce poslouchat narážky a stěry od rána do večera.

Seriál tak nechtěně stvořil desítky tisíc špatných kopií Chandlera po celém světě – jen v mojí třídě na střední jsme byli dva. Nic na tom všem nemění ani fakt, že já osobně jsem si časem ze smyslu pro humor vytvořil opravdovou identitu a zdroj obživy.

Když mi bylo šestnáct, mátlo mě, jak to, že víc empatizuju s postavami z knížek a filmů než s těmi skutečnými. Dneska už se za to nestydím.

Pochopil jsem, že fiktivní postavy mají jasně vyřčený příběh, předvídatelnou povahu a čekají na nás každý týden ve stejný čas na smluveném místě – nic z toho se bohužel od skutečných lidí čekat nedá. V realitě rozumím sotva sám sobě, u obrazovky přesně vím, jak Chandler zareaguje. Právě to je kouzlo skvělého seriálu.

Smrt Matthewa Perryho je připomínkou pomíjivosti a nespolehlivosti života, ale také odkazu, který po sobě zanecháváme. Zatímco se jeho životní pouť uzavřela, jeho příběh a poselství tu bude, dokud si ho budeme připomínat.

Taky jsem v životě potřeboval zaměstnat smutnou a unavenou hlavu seriálem. Nakonec je jedno, jestli vás z rozchodu tahají přátelé nebo Přátelé. V Chandlerovi jsem měl nejenom vzor, ale taky důkaz, že i na takové kluky může čekat láska, blízkost a rodina, když budou mít odvahu na sobě pracovat.

Je mi hodně smutno, soucítím s Matthewem a jeho těžkým osudem, který ho k závislostem dohnal. Cítím ale taky úlevu a radost, že Chandler neodešel a zůstává tu s námi napořád, aby dával směr a naději ztraceným klukům všeho věku. Aby nás všechny rozesmával. I když to třeba nebyl tvůj den, týden, měsíc nebo dokonce rok. Díky, Matty. Budiž ti země lehká.