Každého odeženu

„Kdy už konečně budu šťastný? Kdy už se to v té mojí hlavě přecvakne? Když už budu normální? Kdy mě konečně pustí ty moje divný myšlenky? Kdy prostě budu cítit radost jako všichni ostatní? Takhle se to nedá a mám pocit, že už v tom jsem dlouho,“ vypráví mi Michal. S nadějí a touhou, aby už konečně bylo dobře, ale nějak to nejde. Michal terapii už párkrát vyzkoušel. Nic nepřinesla. Zkouší to znovu, s opatrností a určitou skepsí. „Tak přece to nevzdám, co bych z toho měl…“ Přesto si drží odstup. Není lehké se znova otevírat. Vlastně ani neví, zda ve změnu ještě věří. Opravdu jeho prožívání může být nějak jiné? Je těžké si udržet naději.